„Český konzervatismus je buranství“

Napsal jsi diplomovou práci o mužích, kteří se v Čechách kriticky vyjadřují k genderově otevřeným mužům. Přišel jsi na nějaký motiv, proč se v Čechách šovinismus pořád tak drží?

K tomuto tématu diplomové práce mě přivedla jedna anketa v Lidových novinách. Ty se ptaly významných českých mužů, mnoha z nich si vážím, jak se mužům v příštím století bude žít s emancipovanými ženami. Zarazilo mě, že většina odpovídala stylem: no není se na co těšit, bude to těžké. Jediný Erazim Kohák zavádějící otázku odmítl a zdůraznil naopak potřebu ptát se, nakolik jsou vůbec naše představy o mužství v souladu se základy demokracie, když jsou podobné otázky relevantní. Ostatní rozvíjeli diskurz krize mužů, on přesměroval pozornost na kritická mužská studia, která jsou součástí genderových studií. Já myslím, že ten hlavní motiv je poměrně prostý a „pochopitelný“. Muži mají řadu výhod a nemají zájem dobrovolně se jich vzdávat, to nebude české specifikum. Specifický je, ale dle mého názoru, způsob obhajoby mužského postavení v českém prostředí.

V čem ta specifičnost spočívá?

To je velmi široká otázka, na kterou jsem se snažil v diplomové práci odpovídat různými způsoby, avšak není dostatek prostoru všechny je diskutovat. Zaměřím se na vztah k naší minulosti a svobodě, který pokládám za jednu z hlavních oblastí, kde je možné odpověď hledat. Analyzoval jsem všechny dostupné texty psané muži od roku 1990, ve kterých bylo nějaké negativní hodnocení mužů otevřených feministickému myšlení. Byly to texty, co do míry kritiky a odsouzení i kultivovanosti, velmi různé. Zjednodušeně řečeno, od explicitního šovinisty Josefa Hausmanna, přes představitele Českého svazu mužů, redaktory J.X.Doležala a Martina Komárka, ředitele Občanského institutu Romana Jocha, spisovatele Škvoreckého, pro některé překvapivě představitele Ligy otevřených mužů až po pedagogy na vysokých školách, např. Petra Příhodu.

Snažil jsem se popsat textům společné manipulativně techniky a strategie. Ty dle mého názoru velmi odrážejí specifické české prostředí. Asi nejhlasitější je spojování feminismu s hrozbou pro naši svobodu. Konstrukce feminismu jako bubáka. Pro mne je symbolem totality dav, dav vzájemně identických lidí, které je možné jednotně ovládat, a nechápu, proč by k totalitě mělo vést feministické myšlení či z něj vycházející genderová studia volající po rozmanitosti, po respektu k individuálním preferencím včetně sexuální orientace.

To je jakoby někdo obviňoval slunce, že je příliš studené, doslova protimluv – a když někdo srdnatě prosazuje zjevnou blbost, je dobré prozkoumat jeho motivy a pozadí. A tak se ptám, kde byli tito všichni zarputilí bojovníci za svobodu před rokem 1989, nakolik tehdy mluvili jasně a bez vytáček a co riskovali ve snaze odstranit nesvobodný režim? Mám z nich pocit, jakoby se dnes snažili dohnat to, na co tenkrát neměli odvahu.  

A podobných převrácených kontextů jsou texty mužů antifeministů plné. Muže feministu vykreslují jako neautentického, dezorientovaného extrémistu. Přitom podle mého názoru, je autentickým, protože se těžko v našem prostředí bude hlásit k feminismu z jiného důvodu než vlastního přesvědčení, není dezorientovaný, ale dokáže vidět skutečný stav „rovných příležitostí“, nejedná extrémně, ale adekvátně situaci. 

Proč je tenhle antifeministický typ mužství u nás tak tolerovaný?

Techniky a strategie mužů antifeministů jsou, dle mého názoru, velmi podobné strategiím a technikám, které používá mnoho českých úspěšných politiků. Ukázkovým tvůrcem převrácených kontextů, jejichž smysl spočívá snad jen ve zvýšené míře pozornosti na něj upírané a tedy jakési větší moci, je Václav Klaus. Zavedení pojmu NGOismus popisujícího ohrožení naší svobody občanskou společností skutečně nemá daleko k tvrzení, že slunce je studené. To je vlastně v případě Klause trefný příklad, neboť úplně stejně paradoxně postupuje i v kauze, kde skutečně jde o teplotu, v diskusi o globálním oteplování.

Chci tím říci, že určité charakteristicky mužského antifeministického jednání mají v naší společnosti širší platnost a proto je pozice antifeministů tak silná. Když jsme dělali/y v Žábě na prameni rozhovor s tehdejším redaktorem Reflexu Michalem Komárkem, odpověděl na otázku, jaké jsou kořeny českého konzervatismu, když zde nemá náboženskou oporu, že jde o prostý „buranismus“.

Souhlasím s ním, příkladem je, jak autoři analyzovaných textů zacházeli s pojmem gender. Vůbec se nenamáhali seznámit se s jeho významem v literatuře. Pakliže v článku Václava Šnebergera z Ligy otevřených mužů „Proč nejsem českým genderovým rovnotou“ zaměníte slovo gender za biologické pohlaví, nic se nastane, přesně v takovém významu totiž Šneberger s pojmem gender pracuje.

To je další z příkladů přetočení o stoosmdesát stupňů. Na základě série podobných přetočení dochází ve svém článku ředitel Občanského institutu Roman Joch k závěru, že jeho slovy feministé a gender fanatici, jsou největší sexisté, neboť nám namlouvají, že ženy jsou méněcenné a proto potřebují podporu.  

A jak na buranství?

Naznačené zmatení pojmů asi souvisí s nedostatečnou reflexí naší nepříjemné minulosti. Představuji si to tak, že dokud se s ní nebudeme mít snahu poctivě vyrovnat a něco proto skutečně neuděláme, budeme v zajetí prostředí, které umožňuje legitimně překrucovat významy, jak se komu hodí. A jak to souvisí s muži dnes? Sociolog Ivan Vodochodský ve své studii „Superženy a velké děti,“ mapující mužství v době komunistické totality, ukazuje, že muži v té době obstáli hůře než ženy. Částečně je to dáno genderově stereotypním situováním muže do veřejné sféry a ženy do domácí, přičemž obstát v době totality ve veřejné sféře vyžadovalo velkou odvahu. Ale to je jen částečné vysvětlení, neboť muži ani v domácí sféře nebyli ženám výrazně nápomocni.

Pochopit význam Vodochodského zjištění pro současnost umožňuje postřeh publicisty Bohuslava Blažeka v jeho eseji „Bariéry feminismu v Čechách na konci 20. století,“ kde říká: „Po pádu berlínské zdi došlo u nás k vývoji, který zatím nebyl ani pojmenován. Společnost zbavená totalitního útlaku na základě jakéhosi samozřejmého konsensu, a přitom bez kritického zhodnocení, doznání spoluúčasti na zlu a vědomého vytyčení nových cílů a strategií pro jejich dosahování, prostě odhodila „břemena“, totiž to, s čím byla zrovna přistižena a o čem měla dojem, že by ji mohlo kompromitovat. Tak se bohužel stalo, že jsme s tím, co jsme takto od sebe pouze odsunuli, zůstali vnitřně spjati. Zbavivše se šmahem jejich viditelných znaků a příznaků, podstatně jsme si snížili možnost odhalovat neviditelné strukturní rysy totality v nás.“  

Blažek vysvětluje způsob, jak se Vodochodským diagnostikované mužské chování z totality bez nutnosti změny přeneslo do současnosti. Jen velké dítě si může v současném českém kontextu genderové rovnosti klást otázku jako Martin Jára z již zmíněné Ligy otevřených mužů v časopise Psychologie dnes: “Ženy jsou při výběru partnera náročné, mají své představy. Jenže vyhovět ženě v představě, jakou o mně má, znamená tak trochu se jí podřídit. Nejsou ty stesky žen na téma, kde ti muži jsou, jejich skrytou dominancí?“  

Krystalickým burantstvím navíc proneseným z nejvyšší úrovně při nejnevhodnější příležitosti je výrok tehdejšího premiéra Mirka Topolánka. Při zahájení Evropského roku rovných příležitostí řekl: „Žena se může svobodně rozhodnout děti nemít, a pak jsem přesvědčen, že má stejné příležitosti uplatnění jako muž.”

Ptáme-li se tedy, jak na buranství? Nejdříve vůbec musí být šance, že buranství bude jako buranství nahlédnuto a k tomu je třeba také genderově senzitivně kriticky reflektovat naši minulost. Dobrým vodítkem při volbách je pak určitě vzpomenout si, kteří politici nás přesvědčují udělat za minulostí tlustou čáru s tím, že totalitu jsme porazili my všichni, tím jak jsme jezdili na naše chalupy. Jinak myslím, že na buranství je třeba jít přes podporu vzdělávání. Vzdělaný člověk tolik nepodléhá manipulativnímu překrucování.

To sice ano, ale když se podíváme na české vysoké školy, tak tam vyučuje velká spousta mužů, kteří se běžně projevují jako šovinisti…

To je fakt, vzdělání samo o sobě ještě zárukou není, jak už jsem zmínil, mnozí autoři analyzovaných textů byli vzdělaní muži. Vždyť i jeden z nejznámějších českých šovinistů je RNDr. Josef Hausmann, CSc., který působil i jako pedagog na Karlově univerzitě!

Co tedy může scházet vzdělaným mužů, kteří jsou přesto hulváti? Zřejmě je to empatie vůči ostatním, která se projevuje tak, že vztahy s ostatními jsou pro člověka stejně důležité jako on sám. I vzdělání může vést k pocitu vlastní nadřazenosti, přebujelé důležitosti nebo naopak ke schopnosti pochybovat o sobě. Kritická reflexe sebe sama není vůbec lehká, a já nechci vzbudit dojem, že jsem v ní přeborníkem. To musí posoudit ostatní.  Když je někomu třicet, má čas na základě určitého poznání, změnit své vidění světa. Je-li někomu šedesát a celý život budoval teorie, jak jsou ženy a muži různí, a jejich vzájemné postavení tomu přirozeně odpovídá, těžko se nechá přesvědčit, že jeho dílo je blud. Byli tací myslitelé, kteří dokázali popřít sami sebe. Mnozí se však spíše ještě více zatvrdí.

Navíc, genderové teorie a apely nejsou odtržené od praxe, naopak, pokud je člověk přijme, je nucen snažit se podle nich i sám reálně chovat, jinak je směšný. Jinými slovy dobrovolně se vzdávat v úvodu zmíněných výhod, které se nám mužům sami nabízejí jen proto, že jsme se narodili jako muži. A k tomu je dost žen, které takové vzdání se výhod považují za „nemužnou“ slabost, viz debaty o tom, jaký je muž s mopem v ruce směšný podpantoflák.

Důležitost vzdělání bych nakonec upřesnil asi takto: jsme obklopeni argumenty, vycházejícími z naturalistického vidění světa, o tom, jak je vše přirozeně dáno, ale konstruktivistické argumenty o tom, jak společnost sebe sama skrze jazyk a média formuje, jaksi chybějí. Proto je třeba myslet kriticky a otevírat diskuzi.