Kam chceme vést Evropu?

Víme, že se v průběhu 4.-6.2.2009 konala v Praze jednání o rodinné politice v kontextu Barcelonských cílů, které doporučují členským zemím EU zřídit infrastrukturu jeslí pro 33 % dětí do tří let věku. České ministerstvo sociálních věcí s Nečasem v čele se rozhodlo tuto iniciativu nepodporovat s argumentem, že jde o donucování, zatímco "my" ctíme “svobodu rodin“ (viz.).

Co přesně bylo ale na konferenci projednáváno, není tak úplně zřejmé, protože na ní jen tak někdo nesměl. Přesněji řečeno, nikdo z nevládních organizací, které by otevřeně prosazovaly rovné příležitosti žen a mužů. Že to není tak úplně náhodná souvislost, napoví zaměření mluvčích, které/ří na konferenci přednesly/i svůj příspěvek. Pojďme se tedy podívat, kdo přispíval do oné “veřejné diskuze", jejíž potřebnost MPSV s ministrem Nečasem tolik proklamovalo.

Jak svobodná je diskuze o svobodě rodin

Bližší pohled na angažmá mluvčích pozvaných k tomu, aby formovaly/i rodinnou politiku v Evropské unii, ilustruje, jakých názorů si naše ministerstvo cení a jak velká pluralita smýšlení je v jím otevírané diskuzi vítána. Zajímavé je zjištění, že mezi pozvanými se najdou i lidé s velmi konzervativními, až extrémními názory.

Úvodní vystoupení na konferenci (navazující na setkání ministryň a ministrů pro rodinu) měl Paul Kirchhof, německý právník a ředitel Ústavu finančního a daňového práva, který je znám svými konzervativními postoji v otázkách rodinné politiky a postavení žen. Proslul např. výrokem, že : “kariéra matky je v rodině, která produkuje přátelství namísto moci a štěstí namísto peněz” (viz.).

V odpoledních hodinách vystoupil Lubomír Mlčoch, profesor ekonomie na FSV UK, který se vedle institucionální ekonomie věnuje katolické sociální nauce. V rodinné politice razí konzervativismus a kritizuje erozi nukleární rodiny a snižování porodnosti (viz.).

"Celebritou" posledního bloku byla známá teoretička z London School of Economics, Catherine Hakim, která je v rámci sociologických debat dlouhodobě kritizována za to, že koncentraci žen v druhořadých segmentech a pozicích pracovního trhu považuje za důsledek svobodné volby žen, přičemž nevěnuje pozornost strukturálním bariérám, které angažmá žen omezují na určité genderově stereotypní role a brání jim zastávat jiné (viz.)

Druhý den konference zahájil úvodní řečí stoupenec Svaté stolice, předseda Pontifikátní rady pro otázky rodiny, Ennio Antonelli. Ten v lednu tohoto roku na Světovém výročním setkání rodin v Mexiku prohlásil, že: „tradiční rodina musí být jasně upřednostňovaná... ve jménu budoucnosti společnosti, která je ovládána postmoderní kulturou nakaženou individualismem.“ Dále pak řekl, že gayové mají zůstat „v soukromé sféře a nechodit na veřejnost.“ Pro dokreslení kontextu, jeho kolega, mexický kardinál, na to konto dodal, že ženám by nemělo být dovoleno pracovat, nebo nechávat své děti doma (viz.)

Při pohledu na páteční program se zdá, že tematizace genderové rovnosti mohla zaznít na panelu neziskových organizací, např. z úst Jany Jamborové z belgické neziskové organizace New Women for Europe. Ta se hlásí k humanismu a rovnoprávnosti žen a mužů, na druhou stranu ale zdůrazňuje esenciální odlišnost pohlaví a jejich vzájemnou komplementaritu (která ovšem předpokládá normativ heterosexuální rodiny) a operuje s jednotným číslem "žena", jakoby všechny ženy sdílely stejnou podstatu a potřeby (viz.).

Reálnou tematizaci genderové rovnoprávnosti při zachování plurality tak šlo očekávat od Belgičanky Thérése Murphy, představitelky Evropské ženské lobby, která zastřešuje ženské organizace v Evropě (viz). Je ironií, že reprezentantky z vedení České ženské lobby nebyly přizvány ani na panel, ani se nemohly zúčastnit konference jako posluchačky!

Další nadějný mluvčí, švédský poradce ministra pro sociální zabezpečení, Ulrik Lindgren, pocházející ze země, jejíž rodinná politika je založena na rovnoprávnosti žen a mužů a sdílení péče o děti oběma rodiči, mluvil až na úplně posledním panelu. Ten pak zakončila svým příspěvkem Anna Záborská, předsedkyně Výboru pro práva žen při Evropském parlamentu, která navzdory své funkci také prosazuje tradiční křesťanské hodnoty (viz.).

Plnou parou zpět? 

Množství konzervativních mluvčích je zarážející, jakož i frekvence zdůrazňování tradičních křesťanských rodinných hodnot, navíc v kontextu země, kde se ke křesťanské víře hlásí menšina populace. Problém pochopitelně není v tom, že mnozí z mluvčích vyznávají křesťanskou víru, nýbrž v tom, že mnoho z nich vyznává nedemokratický patriarchální model rodiny, založený na dominanci muže. Už sám fakt, že na konferenci o rodinné politice pořádané ministerstvem v rámci našeho předsednictví Radě Evropy mohou vystoupit i řečníci známí svými misogynními a homofobními postoji, přesahuje meze demokracie, neboť tyto postoje přispívají k potlačování práv a autonomie žen a příslušnic/příslušníků sexuálních menšin.

To vše, v kombinaci s početně neadekvátním zastoupením hlasů, které by reprezentovaly jiné než konzervativní pojetí rodinné politiky, je v přímém rozporu s požadavkem na rovnoprávnost žen a mužů ve společnosti. K jejímu prosazování se ale Česká republika zavázala. Na mezinárodní úrovni to udělala podpisem Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen již v roce 1980, na evropské úrovni členstvím v EU, v níž je prosazování genderové rovnosti horizontální prioritou jdoucí napříč všemi projekty operačního programu lidské zdroje a zaměstnanost. Na národní úrovni se ČR k vyrovnání podmínek žen a mužů zavázala přijetím Priorit a postupů vlády při prosazování rovných příležitostí pro ženy a muže. Jak je možné, že MPSV, potažmo vláda, tyto závazky tak bezostyšně porušuje?

Je třeba si znovu a znovu klást otázku, nakolik je ČR kompetentní předsedat Radě Evropy. Kam chce Evropu vést? Jaké společenské hodnoty chce v 21. století prosazovat? Vypadá to, že česká vláda nechce budovat společnost založenou na vzájemném respektu ke svobodě všech jednotlivých žen a mužů, ale konzervativní rodinnou politikou nutit ženy a muže k návratu zpět k tradičnímu modelu rodiny. Nečas několikrát zdůraznil, že mu nejde o návrat žen k plotně, jen o otevření diskuze  proč mu ale věřit? Vždyť k diskuzi o rodinné politice nepřizval ani jednu genderovou organizaci!

O ženách bez žen

Jak již gitA upozorňovala, MPSV mezi “ženskými“ organizacemi provedlo účelovou selekci a pozvánky zaslalo jen těm, které se zabývají pro-rodinnou politikou. Přizvání a informace o pořádání konference tak nepřišlo jediné organizaci, která by se profilovala jako genderová a rodinnou politiku nahlížela prizmatem rovnoprávnosti žen a mužů.

Že naše ministerstvo genderovou rovnost nemá rádo, a že jeho averze jde i za hranice neziskového sektoru, ukazuje také fakt, že na konferenci nebyly/i přizvány/i ani námi oslovené/í členky a členové Rady vlády pro rovné příležitosti žen a mužů, tedy poradního orgánu vlády, kterého se agenda rodinné politiky přímo dotýká.

Tohle celé zavání umlčováním nepohodlných názorů, tedy cenzurou, a ta svědčí o tom, že MPSV nedělá demokratickou politiku. Bohužel, do dnešního dne se k tomuto zjištění nikdo z tiskového oddělení ministerstva nevyjádřil. Tato instituce místo odpovědi zvolila přezíravé mlčení.

Zajímavá by byla také pozice příslušných institucí EU, které si snad musely všimnout nevyvážené reprezentace názorů v rámci akce českého předsednictví. 

Mezitím genderové organizace sepsaly několik výzev a 9.2. ráno uspořádaly manifest před vládou, na němž vyjádřily podporu Barcelonským cílům. Ministr Nečas se sice nedostavil, ale hlas neziskovek a jejích členek nebyl již podruhé umlčen, neboť se dostal do širšího povědomí médií, viz. např. reportáž uveřejněná na ČT24. Prohlášení, které bylo ministrovi dodatečně doručeno na jeho rezort si můžete přečíst zde.

Závěrem nelze než vyjádřit naději, že instituce Evropské unie nezůstanou vůči cenzurování genderové rovnosti v rámci českého předsednictví hluché a slepé, protože tato praxe odporuje prioritám EU. A to je zásadní pochybení, uvážíme-li, že jde o ústřední otázku lidsko-právních hodnot, které se v evropských společnostech mají prosazovat.