URSULA VON DER LEYEN: Super matka - silná dcera

a

"Supermatka-silná dcera", "matka národa", "rodinná revolucionářka" – když v roce 2005 Angela Merkel prezentovala svůj kabinet, soustředila na sebe sotva která jiná osoba více pozornosti než právě nová spolková ministryně pro rodinu, seniory, ženy a mládež. Ursula von der Leyen zahájila totiž teprve v roce 2001 své politické aktivity - a to v komunální politice. To způsobilo přinejmenším stejně velkou senzaci jako její zdánlivě „mimopolitický“ život.

Měla totiž vedle své profesní kariéry jako lékařka s doktorským titulem navíc ještě sedm dětí. Sedm dětí – tyto dvě slova byla citována téměř jako mantra, jakmile se řeč stočila na Ursulu von der Leyen. A k tomu pravidelně a nevěřícně otázka, jak a jestli se tohle dá zvládnout. Přitom nebyl tento úžas vždy obdivný. Naopak: drsné kritiky se ministryni dostalo jak zprava, tak zleva, ani její osoba, ani její politika nebyly a nejsou bez komplikací. A je téměř zázrak, že se dosud na politickém jevišti prosadila tak úspěšně.

Ursula von der Leyen se narodila v roce 1958 v Bruselu jako třetí dítě akademického páru Heidi Adély a Ernsta Albrechtových, vyrůstala ve velkoburžoazní rodině, která si zakládala na dobrém vzdělání a kde hrály velkou roli křesťansko-liberální hodnoty. Dětsví prožila jako jediná dívka v kruhu pěti bratrů, což ovlivnilo natrvalo i její „bojovnou kulturu“: byla prý "vznětlivá" a "apodiktická", tak vlastní slova paní von der Leyen.

V roce 1970 zaznamenal život Albrechtových velký mezník: Na dotaz špičky CDU z Dolního Saska (CDU – Christlich-demokratische Union, křesťansky-demokratická unie) se otec Albrecht bez okolků vzdal vysoce dotované činnosti generálního ředitele pro hospodářskou soutěž při Evropském společenství, přestěhoval se se svou rodinou z Bruselu na dolnosaský venkov – do Iltenu u Hannoveru, a přestoupil z ekonomické sféry do politiky. Po šesti letech pak byl v roce 1976 zvolen jako špičkový kandidát Unie překvapivě předsedou vlády.

V následujících 14-ti letech jako dolnosaský šéf vlády vystupoval Ernst Albrecht na světlo veřejnosti nejen se svými politickými úmysly, ale hlavně se svou rodinou. "Homestories" včetně fotek dětí a manželky a domácích zvířat, ba dokonce i dlouhohrající deska, na níž rodina pěje lidové písně, byly médii prezentovány publiku v pravidelném rytmu. A tak byla Ursula – rodinou a příteli nazývána "Röschen, růžička" – od mládí zvyklá na veřejná vystoupení; jako téměř osmnáctiletá se ještě bez reptání nechala vyfotit v kruhu svých sourozenců, způsobně oblečená do sukně a blůzky a pějíce kánon.

Třebaže byla politika v domě Albrechtových všudypřítomná, zvolila si dcera zprvu jinou kariérní cestu. Po maturitě a po kvůli „suchopárnosti“ přerušeném studiu ekonomie přešla von der Leyen na medicínu. Do promoce v roce 1991 se již vdaná asistenční lékařka stala matkou tří dětí. Dvojí zatížení rodinou a profesí – tuto dobu měla sama později popsat jako „nejtěžší v mém životě“ – jí s konečnou platností nedovolilo uzavřít vzdělání odborné lékařky. Namísto toho následovala svého muže do USA a vzdělávala se tam ve výzkumu zdravotního systému dále. Nazpět v Německu připojila v roce 2001 ke svému vzdělání Master of Public Health a pracovala poté do roku 2002 jako vědecká pracovnice. Do tohoto momentu se dětská skupina rodiny von der Leyen rozrostla na sedm dětí.

I přes dobrou dosavadní kariéru a velkorodinu se von der Leyen rozhodla ve věku téměř 40 let, že ji ještě jednou zcela zásadně změní. Stala se sice již v roce 1990 členkou CDU – ale to bylo odůvodněno především „aktem solidarity“ s odvolaným otcem, intezivní politické angažmá se z toho nezrodilo. Nyní ale, vzhledem k frustrujícím zkušenostem zaměstnané matky, začala usilovat energicky o vliv na politiku.

Avšak: neměla žádné praktické zkušenosti. Od otce také nemohla očekávat žádnou pomoc, neboť on sám přišel do dolnosaské politiky ze zcela jiného prostředí. Radou jí v této situaci pomohl Christian Wulff, s nímž byla v kontaktu. Wulff je dnes nazýván jejím „objevitelem“. Ctižádostivou ženu poslal nejdřív do komunální politiky. Třebaže sledovala vlastně vyšší cíle, začala se s velkým elánem angažovat v městské radě městečka Sehnde. Přivlastnila si tak do jisté míry „rychlokurzem“ zásady politického řemesla.

Ale to už si vzala Ursula von der Leyen na mušku další kroky. Zajistila si velmi bojovnou kandidaturou bývalý otcův volební obvod Burgdorf, v roce 2003 se dostala do dolnosaského zemského sněmu a byla vybrána novým předsedou vlády Wulffem za zemskou ministryni pro sociální záležitosti, ženy, rodinu a zdravotnictví. A třebaže se v této pozici objevovala na titulcích novin především v negativních souvislostech – např. za masivní škrty v sociální oblasti nebo nevítanými privatizačními záměry, vyšplhala se jen o dva roky později už na (prozatím) nejvyšší stupínek své politické kariéry, postoupila na post spolkové ministryně pro rodinu, sociální věci, ženy a mládež.

V novém úřadě se tato „konzervativní feministka“ profilovala ale rodinnou politikou, která byla podle klasických unijních měřítek doslova revoluční. Ať už to bylo zavedení rodičovského příspěvku nebo rozvoj nabídky péče o nejmenší děti – žádný z těchto záměrů nenarazil v unii na opětovanou lásku, ba naopak – často se našli ti nejrazantnější odpůrci právě ve vlastních řadách.

Že ale paní von der Leyen přesto své programové představy při vší té kritice ve velké většině prosadila, bylo na jedné straně tím, že se jí dostalo – a to nikoliv zřídka - podpory od sociálně demokratických koaličních partnerů a z řad opozice; profitovala také z „příznivých okolností“ velké koalice a stejně tak z protekce kancléřky Merkel, která sázela stejně jako ona na racionální argumentační logiku než na mužské spolčování v rámci stranických loajalit.

Na druhé straně ale to byl i její status „bočního vstupu“, který měl na jejím úspěchu značný podíl. Toto konstatování se může zdát být zprvu udivující – ale je jasné, jakmile máme před očima typický politický stil a la von der Leyen: vystupovala na veřejnosti se svými záměry a plány vždy bezprostředně, nenadále, většinou bez jakýchkoliv předešlých dohod, a své možné odpůrce těmito překvapivými „údery“ vždy zaskočila. Předpokládalo to spoustu odvahy, ctižádosti a optimistického sebevědomí a také to bylo ovlivněno v neposlední řadě i určitou míru politické naivity. „Boční vstupy do politiky“ jsou v tomto světle doslova předurčeny pro takové srdnaté a autonomní jednání bez ohledu na interní stranické překážky či odpor. Tuto nutnou kuráž dala dohromady jenom proto, že si NEzjišťovala předem stavy nálad a názorů. Z domova sice měla vágní základní důvěru v možnosti politiky, ale nedostalo se jí tam žádných detailních znalosti jejího fungování.

A tak ukazuje případ paní von der Leyen, že se boční vstup do politiky nemusí ani zdaleka projevit jenom negativně, že může být naopak dokonce neocenitelnou výhodou: při větší ohleduplnosti vůči křesťanskodemokratickým nedůtklivostem by ji tyto s největší pravděpodobností rozdrtily. Jak dlouho však může tento zvláštní statut ještě udržet a podle toho jednat, resp. jak dalece bude i jako „zprofesionalizovaná“ politička riskovat takto spektakulárním porušováním tabu, na to si musíme počkat.

Autorka: Katharina Rahlf 

Přeložila: Saša Lienau