rovné příležitosti,
Evropa a my
Evropa a my
genderový infoservis
diverzita identit a médií
09.07.2007 08:00 | Mirek Vodrážka
Tato výzva všem mediálním subjektům a institucím není jen přihlášením se k vlastní mediální odpovědnosti, ale i pokusem otevřít diskusi vedoucí ke zkvalitnění mediálního prostředí a zvýšení mediální gramotnosti.
Tato výzva je synchronně předána veřejnoprávním mediálním institucím v České republice s cílem nabídnout těmto institucím náměty na diskuse, konference a kulaté stoly, které by níže uvedená témata mohla diskutovat šířeji, hlouběji a s konkrétními konotacemi minimálně pro veřejnoprávní mediální praxi. Zároveň s tím otevíráme prostor pro vaše poznámky, zkušenosti a reflexe týkající se jakýchkoli aspektů výzvy. Celý dokument ve formátu Word je možno stáhnout ZDE.
Listina základních práv a svobod z roku 1991, která má formu ústavního zákona, například v článku 31 říká, že „každý má právo na ochranu zdraví“. Na základě tohoto existujícího práva se postupně zformovala relativně silná institucionální struktura, která se podílí na ochraně lidského zdraví, zahrnující Ministerstvo průmyslu a obchodu, Českou obchodní komisi, Státní zemědělskou a potravinářskou inspekci nebo Státní veterinární správu. Tyto instituce fungují jako orgány ochrany veřejného zdraví a provádějí výkon státního zdravotního dozoru a kontroly například nad potravinářskými výrobky. Kromě toho existují i různé nevládní neziskové organizace v oblasti ochrany spotřebitelů. Navíc nová legislativa Evropské unie o vysledovatelnosti potravin brzy umožní například identifikovat i sledovat potraviny v celém dodavatelském řetězci, od fáze produkce, přes zpracování, až po distribuce.Dnes je běžné, že součástí každého potravinového výrobku musí být i informace „o“ jeho složení, aby se každý spotřebitel mohl dozvědět, zda je výrobek pro jeho zdraví vhodný, či nikoliv.
Stejná Listina v článku 17 zároveň říká, že „právo na informace je zaručeno“. V kontextu s rozvinutou ochranou zdraví však kontrastuje obrovský institucionální a strukturální nepoměr. Neexistuje ani specializovaná státní instituce, ani struktura nevládních organizací, ani jakési Sdružení na obranu mediálních spotřebitelů či Výbor na ochranu mediálního prostředí. Nemluvě o nějaké legislativní vysledovatelnosti informací v kontextu globálního informačního řetězce, která by nutila média demaskovat různé fáze informační „produkce, zpracování a distribuce“. Navíc, jak ukázala už krize v České televizi v roce 2000, stávající institucionální mediální rady jsou vysoce problematické, protože snadno podléhají různým formám „politizace“. Podle mediálního odborníka z FSV UK Jana Jiráka chybí navíc jak autonomní vědecké instituce, které by se věnovaly studiu médií, tak i instituce, které by soustavně archivovaly a zpracovávaly mediální produkci. Podle něho i toto vypovídá o určité „mediální negramotnosti“ české společnosti.
Jaká je příčina této celospolečensky nízké mediální gramotnosti?
Příčinou je především kulturně-společenský nepoměr mezi stále technologicky sofistikovanější a agresivnější produkcí nejrůznějších informací v režimu prvoplánového „práva na informaci“ a absentujícím strukturovaným prostředím, které by posilovalo institucionální mechanismy v duchu „práva na informaci o informaci“ - tedy jak jsou informace získávány, produkovány a distribuovány. S tímto nepoměrem koresponduje nejen obecně nízký stav kritického společenského mediálního vědomí či absence vědomí práva občanů na kvalitní mediální prostředí, ale v konečném důsledku i nevyslyšené výzvy zahraničních kriminologických výzkumníků, kteří varují dospělé občany před „mediálním zanedbáváním našich dětí“.
V informačním věku 21. století je vágní „právo na informaci“ již nedostačující a základem občanského mediálního zdraví by mělo být právo na „informace o informaci“. Problém nespočívá v otázce „co je to informace“ (zda je například specifickým zbožím či nikoliv), je spíše determinován dynamickým rozvojem nových médií, možností mediální moci samotné informace a především nevyvinutým společensky kritickým mediálním vědomím, které pokulhává za informačními technologiemi.
Nejen o lidském zdraví, ale přímo o životě a smrti často rozhodují informace podávané prostřednictvím nejrůznějších médií, které spoluutvářejí tak zásadně rozdílné společenské stavy, jako je například stav míru nebo války. Přesto neexistují obranné společenské mechanismy a instituty, které by chránily mediální zdraví občanů respektive zdravé mediální prostředí například před masmediálními informacemi, které jsou často účelově politicky zkreslené, propagandistické a ideologické.
Zdá se, že informační revoluce předběhla samotnou informaci a že její vlivní i drobní revolucionáři a političtí akcionáři za tichého souhlasu mocných tohoto světa užívají říše neomezené svobody bez ohledu na mediální zdraví spotřebitelů.
A tak média – od vlastníků, přes technologické specialisty symbolických znalostí až po novináře – produkují informaci zcela běžně jako klamavé zboží. Zboží, které ovšem nelze až na výjimky reklamovat. Jen výjimečně se čas od času některé masmédium veřejně omluví za to, že nedostatečně plnilo svou kontrolní funkci a že příliš důvěřovalo neseriozním informacím nebo zdrojům.
Média obecně využívají a zneužívají nestrukturovaného, neartikulovaného a institucionálně, tedy i právně nechráněného informačního prostředí, čímž předem vyvlastňují i každou procesuálně „zdlouhavou“ demokratickou diskusi. Základní občanské právo na „informaci o informaci“ je stále více suplováno dynamicky rychlou mediální komunikací. Texty odborníků z oblasti sémiotiky, lingvistiky, telematiky, sociologie, masové komunikace a z jiných oborů, které reflektují média, jsou proto plné nekončících příkladů přímé i nepřímé mediální manipulace (V. Flusser, N. Postman, P. Bourdieu, K. Taylor, I. Ramonet, F. Jost, V. Farkas atd.).
Moc médií je elitářsky a privilegovaně panská a feudálně hierarchická, proto mohou být média jen stěží označována v duchu normativní teorie médií za hlídacího psa demokracie. Charakteru jejich moci odpovídá nikoliv bulvární, ale spíše feudální informační styl: „Informace je mrtvá! Ať žije informace!“ Stará média nás uvádějí do nového středověku a nové mediální pohádky pro nevzdělaný občanský lid (viz příklady níže) jsou toho důkazem. Pravdu proto mají ti kritici, kteří upozorňují na skutečnost, že například názorná metoda popisu reality v médiích je jen epistemologickou kamufláží, protože média předvádějí občanům jen jakési „technické vúdú“ v manipulační snaze „vytvářet umělý souhlas“.
Není alarmující, že různé západní studie upozorňují, že procentuálně vzrůstá i počet jednostranných public relations – hlášeních, které takto „předžvýkané“ přebírají televizní a rozhlasové stanice, tisk a zpravodajské agentury? A jak tato skutečnost koresponduje s možností skutečné „služby veřejnosti“ poskytovat objektivní, ověřené, všestranné a vyvážené informace pro svobodné vytváření názorů?
Každý odborník či odbornice, ať už z oblasti historie, informatiky nebo matematiky, ví, že jakékoliv dílo činící si nárok na serióznost, byť by se jednalo pouze o vědecké hypotézy nebo teorie, je součástí řádu informačního diskursu. A ten musí obsahovat například otázku veřejného zdroje, aby jakýkoliv další badatel mohl verifikovat obsah sdělení, porozuměl kontextům a kognitivnímu pozadí informací. O nic podobného se současná média ani mediální instituce nesnaží, protože se spokojila s informačním klonováním mediálních toků v performativním režimu postfeudálního konstruování globálních veřejných významů. Denně se proto na občany chrlí nebo jsou přímo z mediálních satelitních flotil shazovány nejrůznější info-bomby, jejichž úkolem je rozbít obrazy reality a vytvořit médio-ideologické kognitivní mapy. Zdání důležité informace se často nabízí v masce aktuality nebo pseudoudálosti, která zatajuje skutečné cíle, a hlavně původ a zdroj informace.
Mediální selhání, někdy přímo otevřený podvod či desinformační kampaň umožňuje ale samotná institucionálně chabá ochrana mediálního prostředí. Proto jsou zpravodajské informace prezentovány jakoby bez identity, zdroje, scénáře a režie. Zpravodajství tak simuluje představu informační události na způsob jakési přírodní události nebo magického světa, kde informace nemají příčinu a následek, časové pořadí, nebyly podřízeny řádu jednoty času a prostoru. Mediální expert Vilém Flusser proto hovořil na adresu zpravodajského formátu o „happeningovém“ dění, které vyvolává obrazy událostí jako orgastickou scénu a jeho předpokladem není občanské, ale spíše idolatrické vědomí. Jestliže společnost z hlediska zdraví našla postupně účinné formy jak klasifikovat například zboží jako potraviny, je obdobně z hlediska mediálního zdraví zapotřebí indexovat a tedy jistým způsobem „demytologizovat“ i informace a začlenit je do nového mediálního diskursu.
Jestliže má existovat opravdu smysluplný institut veřejnoprávních médií vycházející z ústavního práva na svobodné informace, potom tato služba musí být institucionálně a hlavně nezávisle a kvalifikovaně zajištěna, obdobně jako jsou zajištěny služby v oblasti veřejného zdraví, kdy podnikatelské subjekty musejí uvádět na svých výrobcích důležité informace od obsahu složení až po informaci o kontraindikaci, jako je tomu u léků. Proto například zpravodajské informace v médiích by měly podléhat analogickému mediálně ochranářskému řádu, a tudíž každá relevantní informace by měla nést povinné „informace o informaci“, které by sdělovaly například, zda zdroj informace pochází z oblasti public relations, z vládní agentury, vlastního nebo tajného zdroje, včetně toho, kdo politicky, ideově nebo ekonomicky stojí za agenturou nebo prezentovanými informacemi. Informační toky v mediální krajině je třeba obdobně indexovat jako dopravní cesty ve skutečné krajině.
Pražský rodák, myslitel nových médií a zakladatel telematiky Vilém Flusser těsně před svou tragickou smrtí varoval, že nechce-li společnost tváří v tvář ideologické záplavě technoobrazů ztratit své vědomí a být neustále mediálně dezorientována, musí se začít rychle učit a rozvíjet novou schopnost, kterou nazval technoimaginací. Podle Flussera - jestliže se mají současní lidé, jimž je svět zprostředkován technoobrazy (fotografiemi, filmy, televizí atd.), orientovat ve světě, nemohou se spokojit s tradiční imaginací a společenským vědomím. Na konci mediální éry, která se vyznačovala „mýtem neutrality“, tedy tvrzením, že existuje něco takového jako holá, neinterpretovaná fakta, již nestačí tradiční vědomí práva na pouhou informaci, ale naopak právě proto, že „každý zdroj je zaujatý“, je zapotřebí systematicky prosazovat právo na „informace o informaci“.
Součástí kultury technoimaginace by měla být institucionální ochrana zdravého mediálního prostředí i občanská mediální sebeobrana a snaha, aby například zpravodajské informace ve veřejnoprávním vizuálním médiu byly nějakým způsobem doprovázeny soustavou kontraindikačních informací či značek, které by v sobě zahrnovaly nikoliv tradiční informační kvality jako je vyváženost, věcnost, atd., ale označení vyjadřující technoimaginační symbolické formy prezentovaných informací. Tento „mediální index“ či „info-alarm či mediAlarm“ by mohl mít dvě úrovně:
A) obecnou indexaci podle čtyř hlavních kritérií:
stupně ideologičnosti (podle zásady - jestliže funkce ideologie spočívá v zakrývání, je třeba ji odhalovat)
stupně alterity (podle otázky, jak je v informaci zohledněna jinakost a pluralita druhého pohledu
stupně chaosu (šumu) (podle zkušenosti, že zvláštním znakem mnohých informací je vysoký informační šum)
stupně genderu (podle kritického genderového myšlení, které analyzuje a demaskuje řád a moc pohlavních stereotypů a struktur)
B) speciální indexaci například podle kritéria:
hloubky flew efektu a stupně rychlosti – indexoval by informační anestetizující úroveň
stupně mediální fotogeničnosti a její zábavné performativnosti
míry informační predestinace, intencionality (zaujatosti) a repetičnosti
stupně informační neostrosti
Ve vyspělé informační společnosti by měl každý mediální subjekt, který má přímo ze zákona plnit funkci veřejnoprávní služby, podléhat normotvorné reflexi či hodnocení (například formou externí institucionální indexace svých zpráv), aby vyprodukované informace mohly občanům nabídnout lepší orientaci a větší šanci na kvalitní mediální prostředí.
Nabízíme vlastní zpracování možné podoby mediálního indexu - více v Poznámkách k informačnímu izotopu-piktogramu pro mediální index, který je k dispizici ZDE.
Na konci 20. století svitla s pádem totalitních komunistických režimů, vojenských diktatur a apartheidů naděje, že konec této dramatické éry bude zároveň i koncem politiky, která se vyznačovala extrémním vlivem na společnost. I u nás změna politického systému po roce 1989 přinesla příslib, že se radikálně omezí například možnosti moderního politického vyvlastňovaní nejrůznějších sociálních oblastí a disciplín, jako je například právo, ekonomie, náboženství, literatura či žurnalistika. I když politika a politici jsou a budou vždy v pokušení usilovat o co největší vliv, přesto hranice nikoliv pouhé politizace, ale i vyvlastňování začínají tam, kde různé instituce, profese a disciplíny, které mají mít vlastní život, jsou zbavovány (někdy dramaticky, jindy naopak velice nenápadně) své integrity a identity, a tím ztrácí nezávislost. Politická expropriace je dnes daleko nebezpečnější než jakákoliv forma politické korupce, protože napadá systém nikoliv zvenčí, ale v linii či páteři celého společenského systému. Navíc tvaruje jeho strukturu a časuje jeho budoucnost. V této souvislosti je nutno si neustále připomínat zásadu, že nejnebezpečnější lež je ta, která bere na sebe zdání pravdy, stejně jako „veřejné mediální zdraví neohrožuje“ tolik bulvární škvár soukromých médií jako spíše žánry veřejnoprávné, které si „přisvojují seriózní diskurs“.
Bohužel z podstaty samotné politiky vyplývá, že politici většinou nemají zájem posilovat moc občanů například vytvářením prostředí, které bude zaručovat dostatek svobodných a nezávislých informací, protože právě jejich nedostatek umožňuje politikům lépe manipulovat veřejným míněním a tím ovládat občany. Složitost současného „postmoderního“ světa a politiky však spočívá navíc v tom, že v něm může dojít k vyvlastnění různých společenských oblastí, aniž by bylo třeba odstranit samotné vlastníky. V tomto „postmoderním“ světě se jedním z ohroženějších společenských druhů stala masmédia.
Od prvního dne se kolem událostí z 11/9 2001množí kritické otázky vyvstávající nad oficiální verzí americké administrativy prezidenta G. W. Bushe a zároveň i hluboké pochybnosti, které vyvěrají z bytostné lidské potřeby nikoliv být ideologicky snadno a rychle informován, ale věcem a událostem hlouběji rozumět. Proto nejen v Evropě, ale především ve Spojených státech podle průzkumů veřejného mínění roste počet těch, kteří nesdílejí oficiální vládní verzi těchto událostí. Proto se stále rozšiřuje i neoficiální okruh především amerických investigativních prestižních novinářů, známých spisovatelů, vědců, filosofů, populárních umělců a ojediněle i angažovaných političek a politiků, kteří se společně jako pozůstalí obětí nebo očití svědci angažují ve věci důsledného prošetření událostí z 11/9 a zpochybňují oficiální vládní verzi.
A neoficiálně, právě v kontextu, jak média jednostranně informují o této události, se stále častěji hovoří o selhání hlavních masových médií. Ukazuje se, že došlo k neviditelnému politickému vyvlastnění masmédií, a to jenom tím, že média abdikovala na vlastní životně diskursivní kritickou funkci analyzovat a reflektovat samotnou informaci, její původ, zdroj, kontext, čas nebo pravdivost. K vyvlastnění a selhání masmédií došlo tudíž pouze na základě toho, že média nezačala „informovat o informaci“, a tak byla na oltář žádoucích politických cílů obětována veškerá logika, objektivita i intelektuální žurnalistická čest. Je spíše postmoderně zákonité než jenom paradoxní, že k tomuto „selhání médií“ dochází právě v informační éře, kdy vliv politických sekretariátů a ministerských kabinetů je často jen nepřímý nebo převážně skrytý.
Právě ve světle událostí z 11/9 a tohoto selhání mainstreamových médií se naplňují varovné poznatky mediálních teoretiků, kteří poukazují na techniku vyvlastňování informací, kdy informovat dnes už neznamená opatřovat nějaký ověřený soubor kontextových parametrů umožňující lidem chápat hlubší význam informace, ale jen prezentovat události jako „příběh“ v přímém přenosu.
Fundamentální selhání spočívá i v tom, jak i zpravodajská média přenesla těžiště svého zájmu na psychologický aspekt této informace a schopnost člověka ovlivňovat, než aby podporovala kognitivní aspekty. Tak došlo k tomu, že ve společnosti začíná vládnout faktický společenský stav dvojí pravdy a dvojí morálky, kdy lidé říkají něco jiného v soukromí a něco jiného na veřejnosti. Na jedné straně společenské propasti stojí mediální obraz jakési evidentní oficiální prezentace, „že“ došlo k události, na druhé straně kritické zkoumání a otázky, „jak“ k celé události vůbec dojít mohlo. Na jedné straně je společnost mediálně permanentně masírována technoobrazy padajících věží WTC s ideologickými komentáři o „válce proti terorismu“, na druhou stranu v médiích jako by nikdo nechtěl slyšet kritické nebo odborné otázky, jak je technologicky možné, že se tak snadno zřítily, respektive, že příčinou jejich zřícení mohla být třeba jen profesionálně řízená demolice.
Mělo by být historicky varujícím poznatkem, že existence „dvojích pravd“ a „dvojí morálky“ se v různých epochách stala vnitřním hlubokým společenským konfliktem a dělítkem, které prohlubovalo krizi samotného společenského systému a nakonec svým dílem přispělo i k jeho zániku. Nejen náboženský středověk prodělal společenskou krizi dvojí pravdy, kdy se na jedné straně prezentovaly „pohádky k potřebě nevzdělanému lidu“, zatímco skutečnou „pravdu“ vlastnili teologové a filosofové, ale i v poměrně nedávné moderní době se v totalitní společnosti rozprostřel konflikt mezi ideologicky oficiálními a neoficiálními pravdami. Je pravděpodobné, že počátek tohoto století může být poznamenán obdobnou epochální morální krizí, která otřese politickou důvěrou v „Pax Americana“ a že se tak mohou naplnit varovná poselství některých amerických politiků jako je Z. Brzezinski, který v „chaotický předvečer 21. století“ hovořil o hrozícím nebezpečí americké globální moci a její „civilizační mise“, která bude pravděpodobně zbavena legitimity globálním působením – krizí vlastní morální autority.
Zatímco si česká společnost letos připomněla 30. výročí vzniku Charty
Současná krize médií je navíc strukturálně hlubší, protože velice přesně odráží historicko-mocenský a technologicko-ideologický rozdíl mezi politicky již vyvlastněný masovými médii a (ještě) nevyvlastněným politicky nezávislým mediálním prostředím internetu. Odráží i rozdíl mezi moderním pasivním informačním konzumentem televize nebo denního tisku a aktivním subjektem, který si informace sám vyhledává nebo dokonce vytváří na internetu formou webstránek, blogu atd. Globální informační segregaci tak spoluvytváří starý mediální establishment centrálních masových zpravodajských okruhů, které klonují a do nekonečna reprodukují oficiální verzi o 11/9 a proti nim se rozprostírají oblasti informační periferie v podobě internetových serverů, webstránek, videostudií a ojediněle i knižních nakladatelství. A právě na pozadí událostí z 11/9 se začíná dělit i pomyslná globální informační vesnice na politicko-mediální establishment, který podporuje oficiální verzi událostí, a paralelní informační globální polis, která klade ústy investigativních novinářů, dokumentaristů, odvážných politiků i umělců závažné otázky.
V nedávné historické logice dvojích pravd se naplno ukazuje, že jestliže se tradiční masmédia stala ochočenými psy mocenského establishmentu střežícími svět oficiálních informačních verzí nejrůznějších politických sekretariátů a vládních kabinetů, potom je vysoce pravděpodobné, že dříve nebo později dojde k otřesu samotného politického systému a že dnes ve vysoké globální desinformační hře už nejde jen o kredibilitu starých masmédií, ale o jejich samotnou existenci.
Je pravděpodobné, že se dříve nebo později zhroutí nejrůznější oficiální verze o jistých událostech. Politici se potom v této souvislosti patrně budou vymlouvat, že byli špatně informováni, protože měli pouze informaci, ale neměli „informaci o informaci“. Na koho se ale budou moci vymluvit samotná média, v jejichž struktuře je zabudován diskursivní požadavek „informovat o informaci“?
(Z mnoha alternativních informačních zdrojů vztahujících se k událostem 11/9 lze připomenout například zastřešující organizaci a její stejnojmenné webovské stránky www.911truth.org, dále videodokumenty jako 911 Mysteries nebo 9/11 Press For Truth, které lze nalézt na adrese www.video.google.com, z knih je to například D.R. Griffin – Nový Pearl Harbor nebo N. M. Ahmed – The War on Freedom.)
Jestliže i česká média přestala informovat například o tom, jak americká vláda rozporuplně informuje o událostech z 11/9, jak potom může proběhnout kvalifikovaná celospolečenská diskuse na téma světového terorismu? Nebo dokonce diskuse na téma globální nebo národní obrany včetně umístnění americké zaměřovací techniky, která se bude v konečné fázi podílet na ničení družic?
Nad aktuální diskusí jak propagátorů, tak i odpůrců amerického radaru vězí jednoduchá otázka z politické filosofie: jak je vůbec možné generovat tuto parciální politickou diskusi, když jsou stále více zpochybňovány především samotné předpoklady oficiální verze o samotné události z 11/9, které současnou dílčí politickou diskusi včetně jiných politicko-válečných rozprav umožnily? A pakliže bude tato politická veřejná diskuse pokračovat ať už v České republice, EU nebo v USA, jaká může být její výsledná hodnota, když trhliny v oficiální verzi se stále rozšiřují a stále více je zjevné, že politické předpoklady této diskuse nejsou ty, za které byly oficiálně vydávány? Současná krize spočívá i v tom, že se nejdříve občanům vrazí do úst politicko-mediální roubík a posléze se s bombastickou pompou otevře v médiích tzv. demokratická diskuse.
Některé příklady politického vyvlastňování médií se staly i pro české diváky důvěrně známé a sugestivní. Například fingované obrazy televizní nekrofilie masových hrobů v Timisoaře při pádu rumunského komunistického režimu.
V souvislosti s první válkou v Perském zálivu se v kontextu mediálních lží často připomíná reportáž, v níž kuvajtská zdravotní sestřička se slzami v očích vypráví, jak barbarští iráčtí vojáci vpadli do nemocnice a zmocnili se inkubátorů, ze kterých vyhodili kojence, kteří se váleli mrtví na podlaze. Ve skutečnosti zpravodajský scénář vymyslel bývalý poradce prezidenta R. Reagana, informace přišla z americké agentury pro public relations, které zaplatil emirát, a "zdravotní sestřička“ byla dcerou kuvajtského velvyslance v USA. A globální média včetně veřejnoprávních tuto desinformaci bezstarostně rozklonovala a dodnes se tváří, jako by neměla žádný podíl na produkci této manipulace.
S druhou válkou v Perském zálivu se však zrodila ještě masivnější dezinformační prozápadní a proválečná mediální kampaň, založená na tezi o existenci iráckých zbraní hromadného ničení, která se stala i oficiálním důvodem pro vojenskou okupaci USA a jejích spojenců proti Iráku.
V médiích frekventovaně prezentované téma jako terorismus, válka nebo militarizace kosmu má ale i genderové konsekvence. Svou jednostrannou reprodukcí a konstrukcí politických událostí se média podílejí na vytváření genderového obrazu světa, v němž je například militarizace hodnocena vždy výše. Jestliže ale ženy mají být vyloučeny z jakýkoliv diskriminačních praktik, pak je třeba, aby se proměnilo i samotné informační prostředí, které dosud stereotypně preferuje na prvním místě politický nebo válečný konflikt a naopak znevažuje například mírové řešení problémů, které bývá prezentováno způsobem, jako by se jednalo o „žensky“ slabé řešení. Je obecně známo, že média dlouhodobě preferují například zobrazování obrazů politického násilí na okupovaných arabských území, ale stranou mediální zájmu zůstává například situace žen, které jsou vězněny, mučeny a musí čelit represím. Obdobně při jednostranně ideologické prezentaci globální války proti terorismu zůstává zcela stranou informování o skupině „Jersey Girls“, aktivitách žen, které ztratily své blízké ve WTC, nebo o aktivitách žen sdružených v ruském Výboru matek vojáků.
Z OSN již dlouho zaznívají vážná varování z dokumentů, v nichž se zdůrazňuje skutečnost, že ozbrojené konflikty, útočné války a terorismus vytvářejí „vážné překážky zlepšení postavení žen“ a že přehnané vojenské výdaje nebo investice do výroby zbraní, stejně jako požadavky na zajištění národní bezpečnosti odčerpávají finanční prostředky daleko od sociálního a ekonomického rozvoje a jsou na úkor „zvláště žen“. Tyto hlasy však zaznívají v médiích jen výjimečně.
Jestliže se mají odstranit různé formy genderové asymetrie a nesvobody, pak nejzákladnější prioritou musí být osvobození od útlaku hrozby nejrůznějších forem násilí včetně symbolického, které vytváří pevnou vazbu mezi militarismem a sexismem. Válečné násilí obdobně jako sexuální násilí je však bohužel stále determinujícím symbolem nejen politiky, nebo samotné konstrukce „mužskosti“, ale i mediálně vlivným polem.
Jestliže moderní boj za svobodu byl například spojen s emancipačním zápasem směrem od církevní autority a na procesu této demytologizace se podílely nejrůznější obory a vědní disciplíny od historie, přes lingvistiku až po filosofii, je třeba si uvědomit, že i současné mediální síly a autority, které dnes člověka znásilňují, nejsou žádnými „osudovými“ cizími silami, nýbrž vyrůstají z lidských záměrů a chtění.
Proto je třeba programověji rozvíjet kritický interdisciplinární a celospolečenský proces, který bude desymbolizovat pseudoobjektivistický svět médií. Tento proces znamená vybídnout naše symbolické poznání k jeho vlastní reflexi i s rizikem, že kdo chce sdílet hlubší poznání o společnosti a sobě samotném, musí vědět, že předem nemá nic ve své dispozici, na čem toto poznání chce stavět, a že sám stojí v jistém symbolickém vakuu.
Je proto nejvyšší čas začít veřejnou diskusi jak podporovat a institucionalizovat právo občanů na „informaci o informaci“.
Je nejvyšší čas začít s veřejnou diskusí o potřebnosti institutu mediálního ombudsmana/ombudswomenky.
Protože občané mají mít právo na zdravé mediální prostředí, které lze definovat jako stav informační rovnováhy mezi vnitřním a vnějším informačním prostředím, které zahrnuje jak proces informační percepce, tak i produkce, je nejvyšší čas začít s veřejnou diskusí jak nově a kriticky definovat moc a vliv médií a jak jejich produkty z důvody ochrany mediálního zdraví občanů kultivovat v obdobném diskursu jako specifické „spotřebitelské“ zboží.
Je nejvyšší čas začít s veřejnou diskusí, jak zvyšovat obecně mediální vzdělanost a jak v rámci školní edukace začít už na základním stupni prosazovat nové předměty jako je mediální technoimaginace - třeba v rámci občanských kursů info-sebeobrany, které dozajista nejdřív budou budit konzervativní odpor, jaký v minulosti vzbuzoval například občanský předmět na téma sexuální výchovy.
Základní otázka této celospolečenské výzvy zní: mají na prahu technologicky sofistikovaného 21. století mít občané právo na zdravé mediální prostředí? Existuje samozřejmě i jiná varianta vývoje. Ve světě se bude stále více rozevírat propast na základě různých „dvojích pravd“, až nakonec nedojde jenom k mediálnímu kataklyzmatu, ale přímo ke krizi samotného politického zřízení. Za tohoto předpokladu potom ale už dnes stojíme na prahu konce demokracie…
Pro agenturu gitA formuloval Mirek Vodrážka
březen-červen 2007
Po uvedení mediální výzvy Právo na informaci o informaci bude následovat série textů znázorňující praktickou aplikaci konceptu mediální indexace.
První dva texty se budou týkat následujících kritérií:
- kritérium Genderu: uvedeme analýzu vizuálního formátu pořadu ČT Události a to z hlediska jeho genderového obsahového sdělení.
- kritérium Alterity: představíme mediální indexaci dalšího veřejnoprávního média, pořadu Radiožurnál ČR.
design by Barbora Mottlová | programing by AQ-WEB s.r.o. | 