Mezinárodní den dětí je lepší než Mezinárodní den žen?

Z rozhovoru Miluš Kotišové s Neelou Winkelmannovou Heyrovskou, lídryní Zelených, nezávislou kandidátkou do Evropského parlamentu - pod názvem Parita je krásné a levné řešení korupce – k nám mluvila vzdělaná a zcestovalá žena. Avšak její soudy o Mezinárodním dnu žen (MDŽ), mě poněkud zarazily. 
Na toto téma přišla řeč proto, že kandidátka byla asistentkou senátora Martina Mejstříka, který se několikrát zasazoval o vymazání 8. března ze seznamu významných dnů. Paní Nella Winkelmannová-Heyrovská je s ním zajedno a rozhovořila se o utrpení žen během čtyřicetileté totality. Miliony žen žily pod diktaturou, v kriminálech byli bité a cílevědomě lámány na těle i na duchu. A zatím se při MDŽ popíjelo a ženám se rozdávaly karafiáty. Mluvila o dalších zvěrstvech, jichž se na ženách dopouštěli jejich tyrani.

Zlá doba. Ale jakou má spojitost se situací před 100 lety, kdy ženské aktivistky dychtily po volebním právu v bláhové naději, že skrze parlament zahojí všechna svá bolavá místa? Potřebovaly účinný lék, který je vyzvedne ze sociálního dna. Je i jejich děti. Připomeňme si poměry ve dvou průmyslových odvětvích.

V roce 1903 Ženský list redigovaný Karlou Máchovou uveřejnil smutnou tabulku o úmrtnosti žen v textilním odvětví: ve věku do 15 let jich umíralo 8%; l6-20 let 28,3%; 21-30 let 24,9%;  31-40 let 15,4%; 41-50 let 8,4%; 51-60 let 3,9% 61-70 let 1%. V tabákovém průmyslu rozsetém po Čechách a Moravě pracovalo mnohem víc žen než mužů. V ovzduší přesyceném jedy to v každém továrním koutě čpělo jako v krabici se šňupavým tabákem, nikotin dělnicím způsoboval vleklé žaludeční a střevní katary, které jim zkracovaly život. O tabákových dělnicích se říkalo, že jen díky několikahodinovým pochodům přírodou do práce a zpět jich víc neumíralo ve čtyřiceti letech. V koutě dílny mladé ženy kojily. Vida, firemní jesle! Třebaže se tenkrát lidé nedožívali tak vysokého průměrného věku jako dnes, ženy a dívky v těchto oborech co do úmrtnosti vynikaly. Mimo jiné právě otřesné statistiky o délce jejich života měly vyburcovat ženské pokolení k tomu, aby své sociální požadavky vyjadřovaly společně, v jistou jarní neděli, která vyústila v tolik problematizovaný březnový den.

Při hamletovské otázce být či nebýt srozuměna s určitými třemi slůvky v kalendáři, mě napadá jiný den, který je označen v kalendáři stejným písmem: Mezinárodní den dětí (MDD). Vyhlásila jej Mezinárodní demokratická federace žen (MDFŽ) a poprvé se slavil 1. června 1950. Pokud se k vyhlášení připojily i jiné organizace, měly podobné politické poslání. MDFŽ byla založena v Paříži v prosinci 1945 údajně proto, aby se ženy spojily proti válce, nacismu a za mír. Jak se postupně ukázalo, což brzy vytušila Milada Horáková, šlo více méně o sešlosti komunistek, o jakousi kominternu v ženském hávu, na jejíž vydržování východní blok vynakládal nemalé částky.  Československou delegaci na přípravné zasedání i na samotný první kongres MDFŽ vedly komunistky. Poprvé Anežka Hodinová-Spurná, podruhé Julie Prokopová. Miladu Horákovou, jedinou mezi nimi s vypáleným číslem z koncentračního tábora, odsunuly na druhé místo. O skrytém poslání MDFŽ nás dodatečně přesvědčil fakt, že po roce 1989 o ní není slyšet. Kdo by ji také vydržoval? 

Tato organizace zavedla do povědomí lidí Mezinárodní den dětí. A že se jí to povedlo! Nezmiňuje se o něm žádný zákon, ale děti se vesele baví, a to děti všech ras, národností, pleti a náboženství. Ovšem hrátky malých neměla MDFŽ v úmyslu. V televizi byly v neděli večer záběry z obce, která pro lidská mláďata uspořádala dortovou válku. Nikdo nevěděl, kde se svátek vzal. Těžko by uvěřil, že vznikl z ideologických důvodů – působit na děti celého světa v duchu marxleninské věrouky. Zábava rozhodně nebyla na programu dne. 

Rádkyně žen, časopis ústřední komise žen KSČ s předsedkyní Julií Prokopovou, z 1. června 1950, nám mnohé vysvětlí: „Bída, ke které jsou odsouzeny rodiny v důsledku hospodářství zmarshallisovaných států, postihne zvlášť těžce děti.“ Táňa Tůmová, nemanželská dcera Antonína Zápotockého, pak pokračovala: „Ženy v Československu mohou v den 1. června blahopřát svým dětem, jejich školským samosprávám i pionýrským oddílům k tomu, že žijí v zemi, která po vzoru Sovětského svazu rozšiřuje stále síť porodnic, léčebných ústavů, jeslí, mateřských školek i škol. Která povolává děti dělníků i mladé dělníky do škol, aby z nich vychovala novou, socialistickou inteligenci…“  Autorka připojila čísla, kolik lidí v Anglii, USA a Francii je negramotných a obvinila západoněmecké školy, že děti vychovávají k lumpárnám všeho druhu. 

Rádkyně žen tyto řádky uveřejnila ve chvíli, kdy sedmnáctiletá Jana Horáková se třásla strachem o svou maminku v pankrácké  věznici a doufala v její šťastný návrat. V těch časech vyrůstal herec Jiří Štěpnička bez matky, protože ji soud přiřkl deset let za pokus o opuštění republiky. Do třetice mě napadá gymnazista Jan Zábrana, pozdější básník a překladatel, který střídal návštěvy v base, jednou u politicky nespolehlivého otce, po druhé u národně socialistické matky.

Kolik dalších dětí bylo odtrženo od rodičů, nemohlo studovat, zatím co jiné děti při MDD poslouchaly výklad o tom, jak se jim a jejich rodičům žije blaze a šťastně? Nejmenovaná autorka v červnové Rádkyni z roku 1951 pěla: „Naše krásná země rozkvétá pod sluncem, jehož hřejivé paprsky k nám přicházejí ze Sovětského svazu. Od nich přišlo naše osvobození, k nim jsme se chodili učit, jak to řekl soudruh Gottwald – jak zakroutit našim vlastním kapitalistům krk, u nich se učíme budovat socialismus, u nich se také učíme, jak pečovat o nejcennější poklad národa, o děti.“ Mezitím už ráno 27. června 1950, pouhých dvacet šest dní po prvním MDD, Kléma stačil „zakroutil krkem“ matce. Spousta dětí prožila léta strádání a odloučení od mučených a ponižovaných rodičů, ne-li přímo popravených otců.

Za to, kdo s falešným křikem a lživými údaji porodil MDD, dnešní děti nemohou. Pro ně svátek dětí znamená den školního volna, běhání na hřišti, zdarma vstupenka do zoo, zvláštní představení v Národním divadle a podobně. Stalo se kouzlo nechtěného. Místo ideologického ovlivňování se MDD proměnilo v kratochvíli a rozptýlení. Jedno je divné. Opakovaně někdo brojí proti MDŽ, protože byl minulým režimem zneužit. To vadí. Ten samý systém založil MDD, aby rozhodil mezi dítka školou povinná sítě a lapil je pro myšlenku světového socialistického panství, čímž je chtěl nechutně zneužít. To nevadí. Naštěstí zvítězily nafukovací hrady a barevní klauni. Děti hopsají a rodiče se usmívají. Proč si podobně neporadíme s MDŽ? Nebo ho aspoň nenecháme v klidu a pokoji?         

Eva Uhrová

Autorka je publicistka a historička