"Bylo to jen znásilnění"

Jednou ráno mě na titulní straně novin uzemnil titulek: "24letá magisterská studentka skupinově znásilněna v Noidě." Ano, v té ospalé industriální zóně, kde jsem právě na školení, se děje něco tak hnusného.

Z toho příběhu jde mráz po zádech. Studentka soukromé ekonomické školy jela večer se svým spolužákem do nákupního centra, když je asi 900 metrů před hypermarketem začala pronásledovat skupina šesti mladých mužů na motorkách. Obklíčili auto a donutili je zastavit. Poté napadli spolužáka studentky kriketovými pálkami a tyčemi. Jakmile jej přemohli, odvezl jeden z násilníků auto na opuštěné místo poblíž své vesnice. Zavolal dalším čtyřem kamarádům a postupně všech deset znásilňovalo unesenou ženu po dobu dvou hodin, od 6:30 do půl deváté večer.

Potom násilníci ukradli ženě a jejímu spolužákovi mobily a odjeli. Dvojice se potom v noci dostala na policii a podala trestní oznámení. Naštěstí, většina pachatelů byla zatčena do 24 hodin. Policie jednoduše obešla okolí a ptala se na místní kluky, co hrají kriket. Žena identifikovala pachatele a ti byli zatčeni.

Tady by se snad dalo doufat, že spravedlnosti bude učiněno zadost, zvlášť když uvážíme, že většina znásilnění nebývá ani ohlášena (a lze očekávat, že počet ohlášení se zmenšuje, čím tradičnější je společnost), ještě méně pachatelů je skutečně dopadeno a nakonec výše trestu za znásilnění často neodpovídá závažnosti tohoto zločinu a traumatu, jakým oběť prochází. Ano, dopadení pachatele/ů je úspěch, ale je to také jen začátek soudního procesu a jakás takás útěcha pro oběť. V té chvíli ale přichází na řadu stigmatizace, která se příliš často obrací proti oběti znásilnění, namísto toho, aby byl odsuzován pachatel.

A to se ukázalo již druhý den, kdy začaly vycházet články, citující výroky obyvatel a obyvatelek vesnice, odkud pachatelé pocházeli, v nichž se vyjadřovali/y na jejich ochranu, vždyť „to bylo jen znásilnění.“ Viděla jsem fotku v novinách, byla na ní skupina vesnických žen demonstrujících za osvobození svých sousedů, pachatelů znásilnění. Dlouho jsem se na ni dívala a snažila se přijít na to, co vede tyto ženy k tomu, aby podceňovaly a omlouvaly znásilnění spáchané na jiné ženě. Zkoušela jsem si představit, v čem tyto ženy žijí, alespoň podle toho, co nám říkají naše/i přednášející- vyučující a aktivistky/i, které/ří buď z podobného prostředí pocházejí, nebo v něm pracují.

Ženy na vesnicích žijí většinou v tradičnějších komunitách než ve městech, v okamžiku sňatku v naprosté většině případů opouštějí svou rodinu a následují manžela, přičemž v rodině panuje silný patriarchát, který je poutá k domu. Jestli mají ženy ve společnosti nějaký status, je jim přidělován od mužů, jim se zodpovídají. Zdá se, že v prostředí, kde ženy nemají ani základní autonomii a možnost rozhodovat o vlastních životech, od nich nelze očekávat velkou solidaritu vůči jiným ženám, alespoň ne vůči ženě, která pochází odjinud.

V průběhu času se ukázalo, že na příslušnosti k určité společnosti opravdu záleží, protože případ zásadním způsobem rozdělil diskuzi na “vesnickou“ a “městskou.“ Lidé ve městech kritizovali postoje vesničanů/ek s tím, že vesnické komunity jsou po generace založené na podřízení žen, zatímco lidé z vesnic kritizovali městské ženy za to, že jsou zkažené. Došlo na tradiční přenesení viny z pachatele na oběť, v jehož duchu byly dívky z měst obviňovány za to, že svádí vesnické chlapce na scestí.

„V naší vesnici se ženy zahalují. Naše dívky nemají ve zvyku přátelit se s chlapci. Městské dívky chodí do opuštěných oblastí v okolí vesnic a oddávají se obscénním aktům. Noční městská kultura tyto dívky zkazila“, promluvila pro Hindustan Times Asafri Devi, osmdesátiletá obyvatelka z vesnice, odkud pachatelé pocházejí.

Ropendra Singh Sengar, student znající oba kontexty, na to konto řekl: „od začátku jsme studovali v koedukačních institucích (školy, kde se dívky a chlapci učí společně, pozn. autorky) a mít kamarádky zde není neobvyklé. Ale v těchhle vesnicích je to problém. Když si vyjdu s dívkou, místní kluci z toho udělají důvod nás obtěžovat.“

Dřív byly oba světy uzavřené, města a vesnice měla jasné hranice. Spolu s tím, jak se kampusy a nákupní centra přiblížila do periferií, blíž k vesnicím, dochází na každodenní střetávání dvou poměrně odlišných způsobů života. Jakkoli mohou být odlišné, jsou to práva a postavení žen v nich, co je v tomto případě ústřední téma. Znásilnění je trestný čin a brutální porušení základních práv, ať je spácháno kdekoliv.

Vina pachatelů z našeho příběhu byla nakonec jasně prokázána. Jeden z nich totiž volal i svým kamarádům na motorkách a upozornil je na osamělý pár v autě s tím, že si mohou užít trochu zábavy. Slavili totiž zrovna vítězství v kriketu a znásilnění nějaké ženy zřejmě patřilo do jejich konceptu oslav. Policie má záznam oněch hovorů a soud další důkaz o vině násilníků. Jeden případ je možná vyřešen. Co se ale stává s ostatními, v nichž jasné důkazy chybí, zato je tam stejná nevůle odsoudit viníka a tradice vinit oběť, to zůstává palčivou otázkou na konec.