Je to mužský svět

Jako každé ráno jsem i dnes dostala denní tisk. V příloze Hindustan Times jsem se začetla do článku „Stůl pro jednu“. Indické ženy se v něm svěřují se svou potřebou mít čas pro sebe, jít do města a sednout si do kavárny nebo restaurace, aniž by je někdo rušil, dělal jim společnost, nebo je obtěžoval. Prostě mít obyčejnou svobodu být na veřejnosti sama za respektu okolí.

Jakkoli to zní samozřejmě, společnost ženskou autonomii stále neumí zpracovat, ať už jsme v Indii, nebo v Čechách. Žena, která je ve veřejném prostotu samostatnou jednotkou, je považována za osamělou. V lepším případě se jí okolí ptá, jestli je v pořádku, v horším případě se jí dostává pozornosti dotěrných otravů. V každém případě ale samotná žena budí pozornost, což jen ukazuje na stále přežívající stereotypy, že ženy patří pod paternalistickou ochranu mužů.

V indické společnosti je tenhle dojem opravdu markantní. Kamkoli se hnu, tam je v prostoru cítit mužská dominance, hlavně početní. Kde jsou všechny ženy? Na ulici, v obchodě, v různých čtvrtích, ženy jsou v těchhle prostorách v menšině. Je to divné. A co víc, od příjezdu jsem dostala nespočet dobře míněných rad, jak nemám nikam chodit sama. Brala jsem je jako všechny podobné rady, které omezují životní prostor žen, tedy kriticky. Svobodu pohybu cením víc, než společenský bonton.

Společenský bonton ženské autonomii nepřeje. „Nechoď tam, může se ti něco stát!“ Kolikrát ženy slyší tuhle větu? A když se jim ve veřejném prostotu něco stane, velmi často to není pachatel, kdo je analyzován, ale žena, protože se sama někam vydala, a to neměla dělat. Stále se předpokládá, že přirozeným prostředím žen je domov a domácnost, ne venkovní svět. Ve většině společností to tak pořád chodí, od žen se očekává, že když chtějí z domova ven, tak se k někomu přidají a budou pod jeho ochranou, potažmo kontrolou.

„Zasloužím si to,“ říká o čase tráveném o samotě, jen s notebookem, muffiny a kávou, Sonya Dutta Chowdhury, spisovatelka na volné noze. Jako matka tří dětí tráví spoustu času snahou skloubit psaní, manžela, chůvy a dcery. O hodinách ve své oblíbené kavárně mluví jako o Já-čase, který je pro ni samozřejmou potřebou. Má to štěstí, že žije v Mumbai, kde je, podle jejího názoru, společnost víc přístupná samostatným ženám. „V Delhi se muži ještě nějak nenaučili nechat ženy o samotě,“ říká o hlavním městě, od kterého by šlo možná spíše očekávat liberálnější přístup. Snad se to jednou i oni naučí. Snad se to nakonec naučí všichni muži.