O (ne)viditelnosti

Den před začátkem workshopu potkávám u snídaně první kolegyni a kolegu. Ona, profesorka IT z okupované Palestiny, on gender focal point ministerstva práce v  Guayaně. Sedíme u snídaně nad novinami ukazujícími hrůzy právě odstartovaného pozemního izraelského útoku a není nám do smíchu. Prandatt je navíc úplně grogy, protože mu cesta z Jižní Ameriky zabrala poslední tři dny. Srkáme neuvěřitelně sladký nápoj, který jenom vzdáleně připomíná kafe.

„Za chvíli jedu do Delhi, kdo jede se mnou?“ nadhodí Nadera a se za půl hodiny potkáváme v taxíku kličkujícím mezi rikšami a vozítky všeho druhu směrem na dálnici. Zamlženým oknem sleduji hbité hemžení lidí, kol, aut, všeho. V hlavě mi zní kakofonie zvuků. Lidské hlasy, rádio, troubení ze všech stran. Změť obrazů. Luxusní sárí řidičky BMW. Děti batolící se v prachu u silnice. Zvídavý pohled kluka na motorce. Asi by se mi mělo chtít spát, ale místo toho se ve mně rozlívá pocit, který mívám jenom v Asii: zvláštní klid z přebytku vjemů. Přestávám se tolik zabývat sama sebou a získávám nadhled a schopnost dívat se na život s větším odstupem a s menší potřebou řešit smrtelně vážně každou jednotlivou malichernost. Samotnou mě překvapuje, jak rychle a automaticky mozek přepíná na zažitý asijský modus.

Náš řidič po cestě zastavuje u nově postaveného hinduistického chrámu Akshardham. Před námi je impozantní komplex s ochozy, jehož krása přesahuje moje očekávání. Indové zde dodržují přísnou kontrolu, mobily, foťáky, tašky, nic z toho nesmí dovnitř. Ženy a muži, ve dvojstupech procházíme oddělenou kontrolou, v níž se dbá na to, aby nedošlo k nechtěnému osahávání, takže ženy jsou prohledávány ženskou ochrankou a naopak. Jak se přibližujeme dovnitř, dav houstne a kolem se rojí školní děti. Zaznamenávám spoustu zkoumavých pohledů.

Konečně se dostáváme do blízkosti hlavní chrámové budovy a odkládáme boty, abychom mohli vstoupit dovnitř. Teď už mě pozorují skoro všichni kolemjdoucí. Začíná ve mně narůstat nejistota, je to zvláštní pocit, cítím se moc viditelná. Ve chvíli, kdy vystupujeme po schodech, se kolem mně začínají srocovat děti. „Můžu vám podat ruku?“ ptá se mě okatý školák. Po něm přichází matka s dítětem s otázkou, jestli se se mnou její dcera může vyfotit. To už si začínám připadat opravdu exoticky. Myslela jsem si, že to se stává jen blonďatým modrookým lidem, ne osobě s tmavě hnědými vlasy a očima podobného odstínu. Rozhlížím se po Nadeře a Prandattovi, ne, ani jednomu z nich se nedostává stejné pozornosti. „Proč?“ ptám se Nadery, která jde kolem. „Víš, máš bílou pleť, dlouhé vlasy, jsi vysoká, ztělesňuješ jejich sny.“

Její odpověď mě zaráží. Je to opravdu tak? Je ideál člověka pořád definovaný barvou pleti? Vybavuji si svůj pobyt v Singapuru, kde skoro v každém obchodě prodávají bělící pleťové krémy a na negativní pocity, které ve mně tento artikl vzbuzoval. Vzpomínám na moderátorky turecké MTV, které si všechny do jedné odbarvovaly svoje tmavé vlasy na blond. A začíná se mi dělat trochu špatně z představy světa, který pořád funguje na rasové hierarchii. Každý obdivný pohled indického dítěte mě mrzí. A dost mě děsí tušení, že zatímco ke mně tu lidé přicházejí s úsměvem, protože jsem nezvykle bílá, kdokoliv, kdo má tmavší barvu pleti, v mojí vlastní společnosti, vzbuzuje zkoumavý pohled jiného druhu. A pravděpodobně v něm není obdiv, ale nedůvěra: Odkud jsi a co tu chceš? Nemáš nějakou infekci? Určitě máš vízum a čistý trestní rejstřík? Hm, ale česky nemluvíš…

Doufám, že si do konce pobytu v Indii na svoji viditelnost nějak zvyknu a přestanu ji tolik vnímat. Moc bych si přála být neviditelná, ale to se mi asi nesplní. Budu se s tím asi muset nějak smířit.