„Pojeďme do Berlína, je jaro!“, prohlásila moje kamarádka, když jsme byly na večeři v jednom sushi baru. „Škoda, že Japonsko je tak daleko. Německo mám ráda, ale do Asie bych letenku brala všema deseti!“

Ačkoliv milujeme berlínskou architekturu a jeho minimalistický půvab, dost stěží jsme se už v německém vlaku prokousávaly tím, co nám průvodčí říkal. Základy němčiny ze střední školy prostě nestačily a bylo to znát. A navíc jsme se téměř ihned po příjezdu díky mému (ne)orientačnímu smyslu ztratily.

V nejbližším knihkupectví jsme tedy ukořistily podrobného průvodce po centru Berlína (V ANGLIČTINĚ!) a vyrazily jsme se jím prokousal. A to doslova, protože naší hned první zastávkou bylo malé pekařství.

Úhledná vitrína prezentovala nejrůznější druhy koblih, sladkých koláčků, větrníků a typických preclíků. Jakmile jsme vstoupily dovnitř a já uviděla paní za pultem, bylo mi jasné, že tady už s angličtinou nepochodíme.

Rukama nohama jsme se pokoušely vysvětlit, jakou náplň koblihu chceme, ale nakonec jsme to vzdaly a vzaly si první zákusek ve vitríně hned vedle pokladny.

„Takhle to nejde, štve tě to taky tak jako mě? Musíme s tou jazykovou bariérou něco udělat. A to hned, jakmile se vrátíme zpátky k nám.“ S pusou celou od cukru a marmelády jsem horlivě přikyvovala na souhlas, a věděla jsem, že to půjde o to lépe, když se k učení nebudu muset dokopávat sama. Ve dvou se to lépe táhne.

Uběhlo pár dnů po našem návratu, a nám se konečně podařilo sladit naše rozvrhy s volnými místy v kurzech němčiny. V té samé učebně, v jaké jsme měly naše lekce, byl před námi kurz japonštiny. Po pár týdnech jsem se přistihla, jak chodím o 5,10,15 minut před začátkem své hodiny.

Sednu si do učebny a jen poslouchám studenty, kteří se snaží správně složit větu ze, pro nás tak nepochopitelných, souhlásek a slabik.

„Už zase jsi tady byla dřív jen abys mohla sledovat ty japonštináře, co?“ Ani jsem nemusela přikývnout.

Jelikož mi jdou jazyky poměrně slušně, bylo skvělé se už během pár měsíců dostat v němčině zpátky ‚do formy‘. Chudák moje kamarádka na tom ovšem nebyla tak zdatně jako já, nicméně hodiny na jazykové škole PELICAN jsme kladně zhodnotily obě dvě.

Bylo skvělé, že se styl výuku bez problému mohl přizpůsobit našim požadavkům. Měly jsme-li pocit, že potřebujeme více času na procvičování gramatiky, stačilo se zmínit, a lektor velice ochotně vytvořil program tak, abychom se v jakémkoliv okruhu cítily, že ho zvládáme.

„Vždyť jsi říkala, že v tom budeme společně! Ale jo, vím, že se v tom plácám, a možná bych se měla přiřadit k nějaké pomalejší skupině. A ty teda fakt začneš s tou japonskou hatmatilkou? To jsem na tebe zvědavá, člověče.“

V málo které jazykové škole v Brně jsou k dispozici jazykové kurzy japonštiny. Naštěstí škola PELICAN, ta stejné, do které jsme se přihlásily na kurzy němčiny, japonštinu otevírala. Prý se za poslední roky zájem o tento jazyk docela znatelně zvýšil, a tak bylo možné se přihlásit i jako úplný začátečník.

Když jsem přišla na první hodinu, lektor už mě poznával, a usmíval se. Zjistili jsme, že máme oba rádi tu samou japonskou restauraci, a já jsem se další hodiny vždy nesmírně těšila.

Můj cíl zněl jasně – odměnou za složení zkoušky bude cesta do Japonska. Pak už se totiž domluvím, a nebudu se muset stydět za neznalost jazyka.