Gender Nad Alejí

Jediným problémem by mohla být skutečnost, že dítě není živé, ale vyrobené z pet lahve a dalších materiálů. To však hrdému otci zjevně vůbec nevadí. Dalších pět dní se o miminko bude muset starat se stejnou láskou a péčí, krmit je a přebalovat, jako kdyby bylo živé. Projekt Miminko nanečisto už více než deset let úspěšně probíhá na Gymnáziu Nad Alejí, jedna z jeho koordinátorek, výchovná poradkyně PhDr. Barbara Jirsová, by jej dokonce do budoucna ráda rozšířila.

Mohla byste mi projekt přiblížit?
Je určen pro primy a účastní se ho celá třída. Neobvyklý způsob přípravy k rodičovství vznikl původně v Anglii v rámci sexuální výchovy dívek. Projekt je upraven na české podmínky a jako první ho začalo realizovat gymnázium PORG. U nás jej vede školní psycholožka, výchovná poradkyně a další vyučující, zapojují se biologové, výtvarnice, je to opravdu celoškolní projekt.
Projekt vede k informovanosti žáků o anatomii a fyziologii těla, citlivě je dovádí k pochopení vlastní sexuality, podporuje schopnost žáků najít v životě odpovídající partnerské vztahy, přispívá k uvědomování si odpovědnosti za své zdraví i za život druhého.
Probíhá v několika modulech, ten první se týká vlastní rodiny a prožitku role v primární rodině, kdy děti dělají koláže, o nichž pak diskutujeme. Druhý modul se věnuje sourozeneckým vztahům a empatii v rodině, třetí modul volby přátel a výběru partnera. Čtvrtý modul vede učitel biologie a týká se anatomie, lidské sexuality, vývoje plodu. Pátý modul je symbolický porod dítěte a nácvik základní péče o dítě. Celý experiment pak spočívá v tom, že děti si ve výtvarné výchově vyrobí miminko z pet láhve, která je naplněná rýží nebo něčím jiným, tak aby váha byla přibližně tři kilogramy. Miminka slavnostně předáme v porodnici spolu s rodným listem. Děti pak o své miminko týden pečují. Starost o dítě je založena na principu odpovědnosti, to znamená, že pokud se nemohou o dítě postarat, musí ho někomu předat do péče. Celou dobu si píší deníček. Na závěr celého projektu je reflexe projektu, kdy děti vyprávějí své zážitky, zkušenosti, čtou ze svých deníčků.

Jak často probíhají ty moduly?
Začínáme koncem listopadu nebo začátkem prosince a vždy zhruba po měsíci je další část. Intervaly se zkracují, teď děti vyrábějí miminka a čeká je přednáška biologa s promítáním filmu o porodu. Velmi brzy bude následovat „porod“ dítěte.

Abych si to ujasnila, účast na projektu je povinnou součástí výuky?
Ano, žádáme o souhlas a spolupráci i rodiče, nikdy se nám ale nestalo, že by nějaký rodič odmítl. Když jdou kluci na trénink fotbalu a nechtějí si miminko brát s sebou, dají ho do péče rodičů, prarodičů nebo sourozenců. Ti dítě přebalí, nakrmí, postarají se. Oproti živému má toto miminko výhodu, že od desíti večer do sedmi do rána spí, je hodné a nikoho nebudí. Děti si miminka nosí i do školy, takže se třeba přeruší matematika, protože je čas na krmení nebo přebalování.

Jak to probíhá?
S vyučujícími jsme domluvení, děti mají přesně vymezené časy na krmení. Miminka jsou vzorná, všechna se krmí ve stejnou dobu, aby si děti nevymýšlely, že uprostřed písemky musí přebalovat. Vyučující s tímto časem počítají.

Chodí děti s miminky i na procházky?
Chodí, někteří na miminka mají různé tašky a šátky. Nebo si je nosí s sebou, když někam jdou, jinak by je museli předat do péče někomu jinému. Někdy se v deníčku objeví zápis: stala se katastrofa, zapomněla jsem ho doma, babička mi pak vyhubovala, že kdyby se o mě takto starala, už bych nežila. Pak je mezitím víkend, děti jezdí na chalupy a výlety, tak si miminko musí vzít s sebou.
Mám tady zápis z deníčků, třeba: „Jako jeden z mála jsem své miminko nesl v ruce, nikoliv tašce s učením nebo igelitce. Přitom jsem dával dobrý pozor, abych ho držel pod hlavičkou a za záda. Je to celkem nepraktické, špatně se drží rovnováha a ještě hůř se dobíhá tramvaj, ale nic naplat, svého svěřence musím mít pod kontrolou.“ Takže většinou se do toho i kluci ponoří opravdově, ne všichni, ale taky ne všechna děvčata. Vždycky se najde někdo, měli jsme i případ, že si s miminkem házeli do basketbalového koše.

Jak jste to řešili?
Domluvou, že takhle se s dítětem nezachází. Ale chápu, že ne každý se do té role dokáže ponořit. My vždy prosíme vyučující o podporu. Třeba když potkají někoho s miminkem na chodbě, aby se zeptali, jak se jmenuje, jak se mu daří. Současně prosíme o podporu i rodiče. Jakmile rodič doma řekne, že to je hloupost, samozřejmě naši veškerou práci ruší. Pro někoho v šesté třídě může být problém chodit s panenkou v náručí.

Aha, takže projektu se účastní jen primy osmiletého gymnázia?
Ano, to je asi takový nejkrajnější věk, možná by bylo lepší, aby byli o rok mladší. Ve vyšším ročníku by to nebylo vhodné, museli bychom volit jinou formu.

Proč si myslíte, že by to nebylo vhodné?
Domnívám se, že potom přichází puberta a že by to nebrali tak vážně.

Jaké byly reakce ostatních vyučujících, když jste s tímto projektem začínali?
Zpočátku bylo prosazování projektu a přesvědčování některých vyučujících obtížnější. Nevadilo jim ani tolik přerušování výuky, spíše si mysleli, že děti nebudou brát projekt vážně a budou si z toho dělat legraci.

Máte nějakou zpětnou vazbu od těch, kteří tím projektem prošli už dávno, jak na něj vzpomínají?
Vzpomínají na něj celkem mile, s úsměvným nadhledem a vzpomínkou, jak to prožívali, ale myslím si, že nějaká stopa určitě zůstane.

Kromě působení v tomto projektu pracujete také jako výchovná poradkyně. Chodí za vámi děti?
Chodí s velmi různými problémy, protože tu máme čtyřleté i osmileté studium – od toho, že přiběhne uplakaná holčička, že jí pošel pes a rodiče jí nechtějí koupit dalšího, až po opravdu velmi vážné rodinné problémy, problémy s učením, všechno možné.

Dá se vypozorovat, jestli za vámi dívky chodí v jinou dobu a s jinými problémy než chlapci?
Zatím jsem si nic takového neuvědomila, protože každý věk má svá specifika. Říká se třeba, že anorexie se týká dívek, určitě z větší části ano, ale vím, že předchozí výchovná poradkyně řešila problém anorexie u chlapce. Jistě se dá říct, že kluci z nižších ročníků jsou živější, zpočátku mají k učení laxnější přístup a naopak dívky jsou svědomitější, ale nerada bych to zobecňovala, není to pravidlem.

To je zajímavé, četla jsem výzkum, ze kterého vyšlo, že dívky chodí spíše s rodinnými nebo vztahovými problémy, kluci s učením…
Spíš bych řekla, že děvčata se chodí víc svěřovat, že se víc otevřou a přijdou samy, kdežto u chlapců se to zjistí až přes zhoršení prospěchu nebo kázeňské problémy.  Je fakt, že z vyššího stupně gymnázia za mnou přicházejí víc dívky, ale také je faktem, že na našem gymnáziu je o něco více dívek než chlapců. Myslím, že hodně dívek má potřebu o svých problémech komunikovat, zatímco chlapci často problémy nechtějí ventilovat a drží je v sobě. Také to může být o důvěře – pokud by byl výchovným poradcem muž, třeba by situace byla jiná.

Řešila jste někdy, že by na škole byl/a studující s „netradiční“ genderovou identitou, třeba jiné než heterosexuální orientace?
Já osobně jako výchovná poradkyně jsem takový problém neřešila, ale pamatuji si případ dívky, která se cítila být chlapcem a přála si, aby tak byla oslovovaná, dokonce si pro sebe určila chlapecké jméno. Bylo velkou zásluhou tehdejší výchovné poradkyně, že ji respektovali jak žáci, tak učitelé, protože tehdy bylo toto téma ještě nezvyklé a trochu tabu. Jinak si myslím, že je to natolik závažný problém, že s ním děti chodí přímo ke školní psycholožce.

Souhlasíte s tvrzením, že dnešní děti jsou genderově citlivější a moc neřeší, že by se nemohly přihlásit do nějakého povolání, protože se to pro ně nehodí?
Souhlasím, že nežijí genderově stereotypní životy. Domnívám se, že genderově stereotypy a rozdělení genderových rolí je mnohem více problém mojí generace, tzn. středního a staršího věku. Dnešní mladí žijí jiný život a mají jiné představy o svém životním stylu.

Setkáváte se s tím, že rodiče nesouhlasí s tím, čím by jejich děti chtěly být a jak žít?
Ne. Možná je to tím, že jsme gymnázium, děti pak jdou na vysokou školu a zvlášť u osmiletého studia mají rodiče zájem na tom, aby se děti prosadily. Spíš to může být problém na základních školách, kde výběr dalšího vzdělávání je spíše záležitostí rodičů než dětí samotných.
Občas ale nějaká situace může zaskočit i mě, pamatuji si, že se před několika lety hlásila poměrně velká skupina dívek na policejní akademii. Jedna z nich musela přijít s tímto nápadem, protože byly z jedné třídy. Ani nevím, jestli tam nakonec nastoupily. Jinak samozřejmě třeba na strojní fakultu se dívky nehlásí, alespoň si žádný takový případ nevybavuji, ale to je myslím jediná fakulta. A co se týče chlapců, určitě se najdou i zájemci o pedagogiku, psychologii a podobné obory. Určitě bych ale nechtěla mluvit o trendu, že chlapci volí technické obory a dívky humanitní vědy. Při vyplňování přihlášek je dobře vidět, že jsme všeobecně zaměřené gymnázium. 

Jak se genderová tematika objevuje ve vyučování v rámci základů společenských věd?
Téma genderu je pro nás něčím novým, teprve nyní ho do školního vzdělávacího programu zařazujeme povinně. O genderu jsem zatím mluvila hlavně v souvislosti se společenskými teoriemi, když probíráme ekologismus, environmentalismus, feminismus, u starších studentů jsme se tomu věnovali podrobněji v seminářích, protože tam je větší prostor pro diskuse.
Domnívám se, že téma genderu je pro školu hlavně záležitostí výchovnou. Přístup vyučujících k žákům a žákyním, formování postojů studentů, požadavky na ně atd. Protože jedna věc je, že můžeme diskutovat o teoriích a problémech, ale důležité je, aby v tom děti vyrůstaly a braly to jako normu. Jednak v rodině, ale i škola v tom může být velkým vzorem.

Jak si myslíte, že s genderem ve výuce pracují jiní vyučující?
S ostatními vyučujícími jsme o tom zatím výrazněji nehovořili, protože jsem to nepociťovala jako nějaký závažný problém. Nesetkala jsem se s tím, že by vyučující například podceňovali dívky. Samozřejmě se může stát, že někteří vyučující, jejichž oborem nejsou společenské vědy, nevědí, co je gender. Ale naše škola je moderní a demokratická, nemyslím si, že by někdo z vyučujících nerespektoval rovnoprávnost dívek a chlapců při studiu.

Jak na genderová témata reagují studující?
Diskuse jsou hodně živé, ale většinou sklouznou do toho, že studenti uvádějí příklady ze života svých rodičů. Vědí, že genderovým stereotypem nechtějí žít. Měla jsem jednou v semináři dokonce seminární práci na téma genderu a kupodivu ji psal chlapec. Také jsem měla několik prací na téma Ženy a islám nebo o vývoji zobrazení žen v seriálech. To téma je určitě zajímá. Je fakt, že každý si svou budoucí roli představuje trochu jinak. Určitě zde najdeme dívky, které jsou velmi emancipované, určitě zde najdeme chlapce, kteří berou jako normu, že role nejsou tak oddělené jako v době rodičů a prarodičů, ale setkala jsem se u dívek i s názorem, že se těší, až budou mít děti a chtějí být s nimi doma. Diskuse většinou končí tak, že je nutné najít si takového partnera či partnerku, s nimiž se shodnou na svých rolích v partnerském svazku.
Jiným problémem je téma vztahů v zaměstnání. Snažíme se vést studenty k asertivnímu chování, aby si v životě dokázali vhodným způsobem prosadit svá práva. A mnohdy to vidíme již zde ve škole – pokud pociťují nějakou křivdu, většinou si ji nenechají líbit a dovedou prosadit své zájmy.
A hodně jsme o genderu diskutovali také v souvislosti s masmédii a reklamou.

Děkuji za rozhovor.

Autorka je externí redaktorkou gitY.