Hostkou v HoStu

Jak funguje sdružení HoSt Home-Start ČR?
Fungujeme na principu dobrovolné přátelské pomoci zkušeného rodiče-dobrovolníka nezkušenému rodiči-klientu tím, že našimi návštěvami umožňujeme získat stabilitu a pozitivní motivaci pro vytvoření fungujícího domova hlavně pro jejich děti. Nejsme kontrola, snažíme se být rodičům přátele v nelehkých situacích. Podmínkou je to, že rodič nebo rodiče musí chtít, abychom je navštěvovali. Jsme hosty v jejich přirozeném prostředí a tím je cesta k nim snazší.

Jak vás vůbec napadlo založit občanské sdružení HoSt?
Dříve jsem pracovala na MPSV kde kolegyně, která přijela z Anglie s myšlenkou založit podobnou organizaci, která v Anglii funguje již od roku 1973. Velice mě to zaujalo také proto, že pocházím z rodiny dětských psychologů, takže to je trochu dědičné. Kolegyně, se kterou jsme sdružení zakládaly je psycholožkou a pro nápad byla od začátku zapálená.
Existujeme od roku 2003, ale nápad vznikl již dříve. HoSt Home-Start ČR je součástí velké "rodiny" organizací Home-Start International. Home-Start International je nezávislou dobrovolnickou organizací, která sdružuje 18 organizací/poboček v různých zemích.

Kde působíte?
Působíme v  Praze, Brně a Liberci. Máme hrstku zaměstnanců. Naše organizace spočívá hlavně v dobrovolné pomoci.

Kolik máte dobrovolnic, které do rodin docházejí?
V této máme době 33 dobrovolnic v celé republice. Jsou to úžasné a výjimečné ženy, které obdivuji. Mají svůj život, svou rodinu a práci a přesto si najdou  každý týden pár hodin, které věnují někomu, aby mu pomohly s jeho problémy. Přivítaly bychom i dobrovolníky muže, kteří v Anglii i ostatních státech, kde Home–Start funguje, již pracují. Navštěvují například muže, kteří se starají o děti sami. Zatím s námi fungují muži jako externí spolupracovníci. Do nedávné doby prováděl odbornou supervizi pracovníků HoStu Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc.

Jaké jsou podmínky přijetí?
Je důležité, aby  dobrovolnice byla sama maminkou, měla rodičovskou zkušenost a byla  zralou osobností. Další podmínkou je věk 21 let. Chtěly jsme věkovou hranici posunout na 25 let, ale máme jednu dobrovolnici ve věku 21 let a je skvělá, proto jsme si omezení rozmyslely. Tyto ženy musí mít především vyřešeno, zda opravdu chtějí tomuto poslání věnovat čas, protože je to pomoc dlouhodobá. Zhruba jeden rok a více a jednou týdně dobrovolnice dochází do určené rodiny.
Každá dobrovolnice musí projít přípravným kursem. Kurs spočívá spíše v rozhovorech jak jednat v různých situacích. Cílem je i dobrovolnice poznat a vědět ke které rodině je přiřadit. Ne všechny dobrovolnice si jsou jisté, jestli chtějí jít do rómských rodin nebo do rodin, které se potýkaly s drogami či k rodinám s anamnézou alkoholismu. Je důležité, aby si rodiče s dobrovolnicí „ sedly“. Někdy vyústí tato setkávání až v přátelství, které již není pod hlavičkou organizace. 

Jak se shání dobrovolnice?
Těžko. Na různých dobrovolnických portálech na internetu, na akcích neziskových organizací, jezdíme do mateřských center, kde pořádáme besedy. V klubech pro rodiče. Největší skupinu tvoří kamarádky našich dobrovolnic, které jsou informované nejvíce o tom, co děláme a mají chuť také pomáhat. Máme dvě  skupiny dobrovolnic. Maminky na mateřské kolem 30ti let s malými dětmi a pak dobrovolnice kolem 40ti let s již velkými nebo dospělými dětmi. Scházíme se jednou do měsíce na supervizi a řešíme společně situace v rodinách.Jinak jsme v kontaktu celý měsíc, ať jde o jakýkoliv problém.

Jak se k najdete rodiny, které potřebují pomoci?
Dáváme o nás vědět pediatrům, do porodnic a vědí o nás sociální pracovníci, se kterými jsme dělali besedy o naší činnosti. Vědí o nás také v azylových domech a v dalších organizacích, které se zabývají pomocí rodinám s dětmi. Je samozřejmě více rodin, než kterým dokážeme pomoci. Jsme omezeni počtem dobrovolnic.
Většinou nám doporučí sociální pracovníci rodin, které mají dohled nad dětmi a kterým například hrozí odebrání dětí. Jsme vázáni mlčenlivostí do té doby, než se v rodině objeví situace, kdy je třeba zasáhnout. Myslím tím situaci, která se dá kvalifikovat jako týrání nebo zneužívání. V tuto chvíli máme ze zákona předepsanou ohlašovací povinnost. Doporučíme rodiči, aby se spojil s organizacemi, které se tímto zabývají a aby tam hledali pomoc, například v organizací Střep, která je kompetentní tyto situace řešit.
Také jsou situace, kdy je třeba logoped nebo psycholog pro zdravý vývoj dítěte, kdy doporučíme, aby se maminka s nimi spojila a motivujeme ji k řešení problému.

Kolik je rodin, kterým jste již vyřešili obtížnou situaci?
Do současné chvíle je to asi 56 rodin, se kterými jsme pracovali a pracujeme. Jak jsem již řekla, je to pomoc dlouhodobá a každá dobrá věc, co se v rodině povede je naší velkou radostí.

Co vás trápí a naopak z čeho máte největší radost?
Narážíme na nedostatek dobrovolnic a dobrovolníků. Snažíme se je získat jak jen to jde.
Jednu velkou radost mám právě teď. Připravuji jednu maminkou na přijímací zkoušky na VŠ. Ale i některé drobné věci, malé pokroky, které nejsou na první pohled zřetelné, dělají velkou radost. Máme maminku, která je sama a nebyla 2 roky se svými čtyřmi dětmi venku. Po půl roce se podařilo, že děti oblékla a zvládla jít na pískoviště. Zaznamenávám to jako velký úspěch.


Autorka je externí redaktorkou gitY.