Je Mirek Topolánek statečný muž?

Soudě podle sebe mohu potvrdit, že ještě při sestavování nové vlády na sklonku roku 2006 jsem premiérovi fandila. Působil na mě jako sympatický štramák, který ač má své pevné názory, dokáže sjednat kompromisy. V jeden okamžik mně dokonce proběhla hlavou myšlenka, že bych snad poprvé v životě mohla volit ODS. Ve chvíli, kdy se část veřejnosti bouřila nad nejrůznějšími Topolánkovými chlapáckými výroky či gesty, jsem ho stále považovala za muže, který si stojí za svým názorem, i když ho občas vyjadřuje poněkud neurvalým, leč přímým, způsobem.
Úsměv na rtech mi začal tuhnout s nejrůznějšími menšími aférkami, které premiéra doprovázely – podivně získaným automobilem značky Volvo začínaje a výletem na lyžovačku do Innsbrucku vládním letounem za peníze daňových poplatníků konče. Ve chvíli, kdy se Topolánek nechal počátkem tohoto roku při ostré výměně názorů ve Sněmovně slyšet, že následkem reforem ve zdravotnictví již Češi přestali být „eine Simulanten tschechische Bande“ (bandou simulantů), mě humor přešel úplně. Větší projev arogance a necitlivosti vůči českým občanům/kám jsem dlouho neslyšela. Premiéru Topolánkovi na popularitě ubírá i skutečnost, že nedokáže komunikovat s občany, jak na to toto pondělí upozornil například komentátor Lidových novin Miloš Čermák v článku „Topolánkův politický hrob“, v němž odsuzuje Topolánkův postoj k veřejnosti při jednání o umístění amerického radaru v Brdech. Tvrdí, že kdyby pan premiér nejednal s českými občany jako s dětmi, případně je neignoroval a skutečně jim vysvětloval, proč by radar mohl být dobrý, dokázal by ke svému postoji přitáhnout i veřejnost, jejíž odpor k radaru, navzdory zapojení PR agentury k jeho propagaci, stoupá.
Jako blesk z čistého nebe v této souvislosti působí premiérův počin z minulého týdne, kdy premiér po svém výroku na adresu dodržování lidských práv v USA, získal politické body nejen u velké části veřejnosti, ale dokonce i u některých opozičních poslanců napříč všemi stranami. Po zveřejnění zprávy amerického ministerstva zahraničí o stavu lidských práv ve světě, v níž Američané v souvislosti s Českou republikou upozorňují na nedostatečnou vynutitelnost práva a na problémy související s korupcí, premiér na tiskové konferenci v Kramářově vile pronesl: „Ke zprávě ministerstva zahraničí USA můžu říct pouze to, že země, která umožňuje mučení zajatců, mě jen těžko může poučovat o tom, jak jsou porušována lidská práva u nás.“ Komentátoři se shodli na tom, že premiér měl nejspíš na mysli nedávné veto prezidenta Bushe vztahující se ke kontroverzním mučícím technikám uplatňovaným v americké věznici Guantánamo.
Dle nejrůznějších internetových anket i dle vyjádření řady politiků či politologů lze usoudit, že premiér Topolánek konečně zabodoval. Ti, kterým se výrok líbí, tvrdí, že premiér je statečný muž, který hrdinně dokázal nahlas říct to, co si všichni dávno myslí. Konečně to někdo těm kazatelům vody a pijákům vína pořádně nandal! Kritici naopak poukazují na to, že premiér se svým výrokem vlastně vyvléká ze zodpovědnosti za možná oprávněnou kritiku České republiky, a že místo toho, aby se nad ní zamyslel, tak ukazuje na chyby kritizující strany.
Ke kritickým hlasům bych chtěla přidat i ten svůj. Kdyby premiér myslel svůj výrok skutečně vážně a nikoliv účelově, vždy by si před kritikou ostatních musel nejprve zamést před vlastním prahem, což zjevně nedělá. Než by zavedl reformy, snažil by se zjistit, jestli on sám, vláda i další vrcholní politici šetří, kde se dá. Kdyby to premiér myslel vážně například s ozdravením veřejného rozpočtu, nikdy by se jeho manželka nemohla rok a půl za státní peníze vozit do práce ve vládní limuzíně s řidičem a osobním ochráncem, nikdy by nemohla nejmenovaná státní agentura zcela beztrestně pořádat nákladné večírky či nejmenované ministerstvo víkendový zájezd do luxusního hotelového zařízení, kde úředníci místo práce  hrají zábavné hry.
Kdyby se sám premiér skutečně řídil tím, co hlásá, nemohl by on ani další reprezentanti České republiky kritizovat jiné země za nedodržování lidských práv do té doby, než by byla korupce ze zemí českých zcela vymícena. Nejenže by  nemohl zpětně kritizovat lidská práva v USA, ale v tomto světle by se jako velmi diskutabilní vyjevila například i kritika Číny za porušování lidských práv Tibeťanů.
Mohli bychom jít ještě dále a říct, že vlastně jakákoliv zahraniční politika a jakékoliv zahraničněpolitické postoje České republiky by byly, kdyby se premiér Topolánek řídil tím co hlásá, irelevantní do doby, než se vypořádáme s veškerými problémy u nás. Což je samozřejmě absurdní. K demokracii diskuze a kritika prostě patří a to, že se premiér Topolánek kritice vyhýbá, mu alespoň v mých očích na sympatiích rozhodně nepřidá. Nutno ještě dodat, že kdyby USA nestrkaly nos do záležitostí jiných států, naše republika by byla s největší pravděpodobností stále zatažena železnou oponou a premiér Topolánek by ani nebyl předsedou vlády. Vyhnout se kritice ze strany Spojených států poukázáním na to, že kritizující nemá co kritizovat, když má sám svoje problémy, indikuje spíše to, že se premiér Topolánek nechce ke kritice zodpovědně postavit, případně s kritizovanou věcí, čili korupcí, něco udělat.
Ve stínu řečeného se premiérův výrok ukazuje nikoliv jako hrdinství, ale spíše jako úhybný manévr před přijetím kritiky a před skutečně zodpovědným zamyšlením se nad tím, jestli ve státě českém není něco prohnilého. Nebo v horším případě můžeme premiérovo chování interpretovat tak, že náš předseda vlády kritizované praktiky schvaluje a siláckými řečmi se je snaží zakrýt. Takže i když premiér svojí statečnou hláškou možná získal pár politických bodů navíc, jeho siláctví se při trochu bližším pohledu rozplyne jako pára nad hrncem.


Autorka je interní redaktorkou gitY.