Jsem ráda, že jsem starší

K.K., 33 let, rozvádí se, 3 děti (2x7 a 9 let), z DAMU záhy zběhla, nyní studuje dálkově VOŠ. Po mnohaletém vztahu se ocitla na prahu nové etapy a takhle to teď vypadá…

Zkus krátce popsat, čím se zabýváš a co momentálně děláš.
Jsem „v domácnosti“. Mám tři děti, které chodí do školy, byla jsem s nimi dlouho doma a staral se o nás můj manžel a teď se rozhlížím a přemýšlím, jak se obejdu bez manžela.

Jsi spokojená – i co se týká materiálních potřeb?
Zkouším všechny možné práce - dělám doma - zatím nejsem úplně spokojená, protože si na sebe nevydělám. Živí mě stále manžel, který mě už dlouho živit nebude a vymýšlím různé varianty, jak se o sebe v budoucnu postarat sama, ale nechci přitom moc pracovat. A ještě bych chtěla dodělat školu, takže jsem se přestala tak usilovně za prací pídit a snažím se dělat věci do školy.

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti? Máš pocit, že se tvůj život ubírá směrem, kterým si přeješ?
Ano, mám dobrý pocit. V nejbližší budoucnosti budu rozvedena a můj život se teď opravdu ubírá tím směrem, kterým jsem vykročila a to znamená, že se budu muset starat sama o sebe, najít si vlastní byt, odkoupit a starat se o auto a všechno kolem toho, ale vlastně jsem to tak chtěla, tak to tak beru.

Kdyby sis mohla vymyslet tři, jakákoliv, přání, co by to bylo?
Abych našla romantické bydlení podle svých představ. Aby se zprivatizoval náš starý pražský byt, který bych mohla pronajmout, a abych se nedostala do nějaké krizové situace, ze které bych potom volala o pomoc a nemusela se pak v nejhorším případě znovu přimknout k tomu živiteli. V podstatě první přání je, aby se všechno dobře vyvíjelo k mé spokojenosti.
Druhé přání je dodělat školu.
A třetí je aby byly děti v pořádku, aby byly zdravé a aby dobře celou tuhle situaci zvládly. Což zase souvisí s tím, jestli jsem spokojená já. Proto já jsem v poslední době zvolnila, protože jsem zjistila, že když makám a děsně dřu, jako bych si pod sebou řezala větev. Ale musím na tom vědomě pracovat, protože to nemám tak úplně nastavený, nenaučila jsem se říkat „ne, neudělám, nemůžu, nezajímá mě to“. Zjistila jsem, že mi to takhle lépe funguje, zapojuje se intuice, je klídek na řešení problémů, nevadí, když neudělám nebo nerozhodnu něco hned. Já teď věřím, ta víra je tam hrozně důležitá, že se všechno dobře vyvíjí i bez mého urputného pocení. ´

Jak vnímáš svůj věk, podle některých věk přelomový?
Ten věk nepovažuji za přelomový, ale zrovna překvapivě v tomhle věku se mi udála ta přelomová věc v mém životě, takže možná na tom něco bude. Jsem zatím ráda, že jsem starší, zatím mi to stárnutí připadá dobré.

Když si vzpomeneš, cos dělala před pěti, deseti lety, zkus zabilancovat. Nastal nějaký posun?
Ano, velký. Před deseti lety jsem byla úplně rozháraná, nevěděla jsem vůbec, co si mám počít se životem – vůbec. Živila jsem se brigádami, měla jsem pocit, že to je to nejlepší, co mi přináleží, ta manuální práce, snažila jsem se otěhotnět, v podstatě s kýmkoli.
Před pěti lety už jsem měla dvě těhotenství za sebou, tři děti, byla jsem plně zaměstnána dětmi, což jsem přesně potřebovala a vlastně si to období moc nepamatuji, protože jsem byla naprosto vytížená. Můj muž byl podnikající, takže jsem byla hodně sama a neměla jsem moc čas nad tím přemýšlet. Ale byla jsem nespokojená.

Změnil se i tvůj pohled na sebe jako ženu?
Ano. Já jsem sebe jako ženu neměla nikdy ráda, brala jsem se jako neutrální bytost a ve chvíli, kdy jsem měla být ženou, jsem to těžko nesla. Takže jsem se sebou jako ženou nechala zacházet dost hnusně, protože jsem měla pocit, že si nic jiného nezasloužím. Nebylo to úplně bezhlavé, bylo tam i trochu pozorování, protože mě zajímalo, kam až lze zajít a nechala jsem to zajít hodně daleko, akorát, že pak nebylo cesty zpátky. Zkušenost to nicméně byla zajímavá, protože všechno, co se dělo jsem i pozorovala, s údivem, co se všechno může stát a zároveň mě to samozřejmě zraňovalo. Když to pak dospělo do určité hraniční fáze, tak se situace změnila a v tuto chvíli jsem se vrátila do zdravější polohy. Takže jsem ráda, že jsem se vyvázala z toho vztahu, ve kterém jsem si tohle prožívala. Nastal návrat ke svobodě, ale obohacené o desítiletou zkušenost. Nemyslím, že za to může ten druhý člověk, ale já, že jsem si nechala takhle ubližovat.
Dřív jsem se sebou jako ženou nechtěla mít nic společného, našla jsem se asi skrze mateřství, i když jsem to taky dlouho neměla srovnaný. Prožívala jsem silné mateřské emoce, ale zároveň jsem to úplně nepřijala. Trvalo to pár let. Přes den jsem se snažila být dokonalou, bezchybnou matkou, to trvalo do večera, kdy jsem se hroutila, chtěla jsem, aby děti usnuly a já mohla vypadnout z domu. Dlouhodobě jsem se přemáhala a potlačovala a narůstala nespokojenost. Měla jsem pocit přílišné zodpovědnosti a dokonalosti, která se po mě vyžaduje.

A přitom jsi chtěla víc dětí?
Já bych děti chtěla pořád. děti jsou pro mě krása, děti mě obrátily, stala jsem se lepší. Paradoxně jsem si pak dovolila mít i chyby, přiznat se k nim a nestresovat se pořád s tou dokonalostí.

Kým a čím by pro tebe měl být partner?
Tak předtím jsem hledala dominantního samce, se kterým jsem měla potřebu soupeřit a zažila jsem několik prapodivných vztahů, kde jsem byla zlá, nepřipouštěla jsem žádnou slabost. Hezké chování pro mě byla slabost.
Teď jsem si dovolila ten přepych, že partner může být jemný člověk a už se mu za to neposmívám, oceňuji, že je empatický a jemný.

Zkus vystihnout sebe samu, jak se vidíš, jak by ses popsala?
Prožila jsem očistný přerod z Šavla v Pavla.

Přečtětě si i předchozí rozhovory:
Rozhovory o tom, zda lze nalézt jistotu ve změně - zde
Po sedimentaci příjde rozpuk  - zde

Autorka je výtvarnice a externí redaktorka gitY.