Novodobí pútnici a pútničky

14.12.2007 07:08 | Lucia Segľová

Na cestách Európou, Áziou, Amerikou, Afrikou, Austráliou – tam všade ich stretneme. Novodobí pútnici a pútničky hľadajúci, utekajúci, putujúci. Utečenci, azylantky, IT špecialisti, opatrovateľky, učitelia angličtiny či študentky. Títo všetci prekračujú hranice štátov, regiónov, morí cestou za vlastnými ideálmi alebo prežitím.

Pre pútnikov a pútničky v Európe sú charakteristické najmä dva pojmy a priestor medzi nimi. MIGRÁCIA a MOBILITA. Totožné, alebo odlišné? Podpora mobility pracovníkov a pracovníčok ako politický cieľ Európskej únie „transformovať sa do podoby najkonkurencieschopnejšej a najdynamickejšej znalostnej ekonomiky“. Migrácia ako kontrola, prevencia a strach z prisťahovalcov a prisťahovalkýň zo štátov mimo Európskej únie. Ten istý pohyb a predsa aký rozdiel! A ani rozdelenie na Európsku úniu a ostatné krajiny neobstojí. Ako sa tu, v Európe žije cestujúcim Angličanom/nkám, Francúzom/zkam, Američanom/nkám? A ako Ukrajincom/nkám, Vietnamcom/mkám či Nigérijčanom/nkám? A kde sme my – Česi a Češky, Slováci a Slovenky? Poznáte odpovede? Ja nie. Aj preto som sa so zvedavosťou pustila do čítania katalógu putovnej výstavy Práce je jinde.

Výstava rozpráva šestnásť príbehov pútnikov a pútničiek. Krásne, ľudské, dokumentárne fotografie dopĺňajú krátke citáty. V katalógu výstavy si už môžete prečítať celé príbehy. Stihla som to za jednu pomerne dlhú cestu vlakom. Všetky príbehy sa mi páčili, každý úplne iný, niekto viac rozprával o rodine, niekto o sebe, niektorí autori či autorky pridávali štatistiky, niektorí/é vlastné pocity. A zo všetkých príbehov som mala pocit, že migranti/ky žijú alebo žili viac než jeden život. Každý plynie v inom rytme, jeden sa odvíja v novom domove, druhý v domove pôvodnom. Niekedy sú tak ako u Zuzany a Mareka rozdelené na rovnaké polovice. Dva týždne – týždeň tu, dva týždne – týždeň tam. Častejšie však do pôvodného domova prichádzajú iba pár či jedenkrát do roka a inak ho navštevujú najmä v myšlienkach na blízkych, ktorí zostali. Akoby sa jeden pútnický film točil pod slovenskými či rumunskými kopcami a druhý v Prahe alebo v Olomouci. Záleží len na sile väzby nakoľko pôvodný život nechávajú vplynúť do minulosti.

A tak som sa vybrala na cesty po krajinách, rodinách a ľudských dušiach. Zaujala ma Ludmila. Cíti sa byť Ruskou, už jedenásť rokov žije v Čechách, jej syn má sýrske občianstvo. Upratuje kancelárie, hoci má na viac a za svoj tretí domov považuje Ukrajinu. Marek zememerač je príbehom z úplne iného súdka. Pravdepodobne ešte stále buduje obrovský podzemný tunel v Laponsku a zlepšuje výskumný projekt vzducholode používanej pre nový spôsob zememeračstva v Prahe. Aj Ladislav si v srdci nosí dva svety – jeden jarovnický so svojou veľkou rodinou a jeden mladoboleslavský s tvrdou prácou a pekným platom. Sníva svoj sen o veľkom dome a prizýva stále ďalších členov svojej rodiny do Čiech, kde by rád zakotvil. Krásne smutný a dospelý je Vasil. Z Rumunska, kde ho rodičia nemohli poslať ani na strednú školu, odišiel v pätnástich. V ďalekom Španielsku sa naučil tvrdo pracovať, plniť si svoje sny, dospel, zvládol miestnu kultúru i reč, no v svojich myšlienkach z rodnej dediny neodišiel nikdy. Od začiatku plánuje návrat, ženbu s miestnym dievčaťom a hojnosť pre vlastné deti  a príbuzných.

Mojou najstatočnejšou hrdinkou sa však stala Halyna z Ukrajiny. V Taliansku, kde dnes pracuje, sa predstavuje ako Anna. Áno, aj mená sa menia spolu s našimi cestami. Odhaduje sa, že počet Ukrajiniek a Ukrajincov pracujúcich v Taliansku je vyšší ako pol milióna. Väčšinu tvoria vysokoškolsky vzdelané ženy. Väčšina z nich zanechala doma na Ukrajine deti. Deti, ktorým chýbajú matky. Aj Halyninmu mladšiemu synovi chýbala tak veľmi, až sa zamiloval do dievčaťa podobného svojej matke. Dnes už budú rodičmi a Halyna im drží nielen palce...

Baví ma táto rozmanitosť ľudských osudov. Baví ma ich odvaha a pozitívne naladenie, napriek prežitej biede, trápeniam. Bavia ma cesty za slobodou. A tak ma aj výstava so svojím krásnym katalógom inšpirovali k myšlienke dozvedieť sa viac. Dozvedieť sa viac o ľuďoch, ktorí sa migráciou a mobilitou zaoberajú. Dozvedieť sa viac o blízkych, ktorí zostávajú. A čosi i o tých, ktorí odišli.

Na ďalších riadkoch preto nájdete rozhovor so súčasným výkonným riaditeľom Multikultúrneho centra Jacobom Hurrlem, ktoré výstavu a katalóg pripravilo. O niekoľko dní pribudnú na naše stránky štyri rozhovory s matkami, ktorých dcéry žijú za hranicami, a niekoľko listov o pocitoch migrantiek.

Rozhovor s Jacobom Hurrlem

Jacob Hurrle bol pôvodným koordinátorom celého projektu výstavy Práce je jinde. V súčasnosti koordinuje výstavu už ďalší člen tímu Multikultúrneho centra Ian Cook, jeden z výzkumníkov, ktorí sa projektu zúčastnili.

Ako sa zrodil nápad usporiadať výstavu?

Nápad vznikl jako reakce na výzvu Evropské unie, která věnovala rok 2006 mobilitě pracovníků. V podstatě se mělo jednat o kampaň, spojenou s billboardy nebo výzvou lidem, aby byli mobilnější. Dlouho jsme v Multikulturním centru přemýšleli, co bychom chtěli udělat. Nápad vytvořit kampaň se nám vůbec nelíbil. Zdálo se nám, že mobilita nebo migrace přináší lidem kromě pozitivních prvků i různé problémy. Z naší perspektivy se prostě migrace nedá propagovat bez přemýšlení. Proto jsme se rozhodli udělat neutrální dokumentaci, v níž zjistíme, co jsou přínosy migrace a co je možná cena, kterou mobilní lidé nebo rodina, okolí či regiony, odkud pochází, platí.  Během psaní projektu nás napadlo, že dobrou formou pro vznik veřejné debaty by se mohla stát velká výstava přístupná ve veřejném prostoru na různých místech.
Dlouho jsme přemýšleli jak spojit jednotlivé příběhy výstavy, protože Evropská unie je velká, migrujících skupin a směrů migrace je mnoho a možných příběhů bezpočet. Tak vznikl nápad spojit všechny příběhy s autobusovým nádražím Florenc. Zpočátku jsme si představovali nádraží jako místo, kde lidé začínají a končí cestu a kde někdo přestoupí. Potom jsme ale našli příběh člověka z Prahy, který žije ve Švédsku a cestuje letadlem. Zároveň začalo být jasné, že příběhy samy o sobě budou silné. Myšlenka autobusového nádraží přestávala fungovat, a tak jsme ji opustili a změnili titul výstavy na Práce je jinde.

Ako sa rodili jednotlivé príbehy?

Pracovali jsme s dvaatřiceti fotografy a výzkumníky. Vždy jeden fotograf a jeden výzkumník tvořili pár a dostali od nás profil člověka, kterého mají hledat. Například člověka ze Slovenska, který pracuje ve stavebnictví, nebo staršího muže z České republiky, pracujícího v Německu. Některé profily připadaly výzkumníkům zajímavější než jiné. Například jsme chtěli zachytit i migraci v rámci České republiky jako mobilitu z chudších regionů do Prahy. A měli jsme docela problém přesvědčit účastníky projektu, že je zajímavé i to, že migrace může také znamenat pohyb v rámci jedné země.
Provozujeme portál migraceonline, kde se přímo zabýváme migrací a víme například, že určité skupiny migrantů jsou velmi relevantní – například ve zdravotnictví nebo ve stavebnictví. Věděli jsme, že máme jenom šestnáct příběhů a chceme, aby něco vypovídaly o současné situaci. Jednalo se nám o zachycení různorodosti, o úspěšnější i méně úspěšné případy, o různé věkové kategorie s různou délkou pobytu v nové zemi. Chtěli jsme integrovat důležité sektory, ale také jsme chtěli ukázat, že kromě známých případů jsou i jiné. Výstava je tak částečně výsledkem statistické pravdy a částečně odrazem naší intuice. Nejvíce nám záleželo na celkové výpovědi výstavy. Aby člověk po jejím zhlédnutí získal představu, co znamená migrace v dnešní Evropě.
Když se podíváte na mapu migrací našich příběhů v katalogu, tak Česká republika je přibližně v centru. Naše výstava samozřejmě neprezentuje migrační toky v celé Evropské unii, je to spíš pohled z pražské perspektivy. Máme sice i příběhy z Rumunska, Ukrajiny a z Moldávie, které se nedotýkají České republiky. Tyhle příběhy však představují velké migrační toky. Například z Rumunska odchází milion lidí do zemí, kde se mluví románskými jazyky. Já sám jsem s výběrem spokojený, i když se mi velmi těžko přesně zdůvodňuje, proč tam některé směry jsou a jiné ne – například proud z východního Německa do Anglie. Nemohli jsme však zachytit všechno.

Priniesol vám projekt niečo nové?

Myslím, že jednu zajímavou věc. Často se mluví o migrantech jako o chudácích nebo jako o lidech s problémy. Ale jak nám řekl jeden Ukrajinec, výstava se mu velice líbila, protože konečně někdo prezentoval migranty realisticky a spíš pozitivně jako lidi, kteří jsou většinou celkem spokojení a necítí se být šíleně diskriminováni. Lidé, kteří sice mají svoje problémy, ale kteří k nim přistupují realisticky. Uvědomil jsem si, že obvyklý postoj vůči migrantům je paternalistický nebo protekcionistický. A právě konotace s problémy distancuje migranty od obyčejného obyvatelstva. Jsou organizace, které se migrací zaobírají a my samozřejmě víme, že existují některé problémy, ale zapomíná se, že mnozí migranti jsou celkem šťastní, že se rozhodli v nové krajině nebo místě pracovat a svůj odchod z vlasti vnímají jako využitou šanci. Samozřejmě jsem si vědom toho, že lidé, kteří mají šílené problémy se zaměstnavatelem nebo státem, nebudou mít zájem být prezentovaní.

Máte svoj obľúbený príbeh?

Mně se velice líbí rumunský příběh a taky příběh mladého kluka z Jeseníku, cestujícího s cirkusem. I když Vaškův příběh není o migraci v klasickém smyslu, líbí se mi, protože je hodně vzdálen představě, kterou mají lidí o migraci nebo o pracovní mobilitě. Líbil se mi tenhle další aspekt. Podobně se mi nakonec zamlouvaly příběhy z Moldávie, kde jsme zaznamenali jediný neúspěch. Připravený moldavský příběh nemohl být publikován, jeho hrdina odmítl dál spolupracovat, protože měl problémy a nemohl informace o sobě zveřejnit. Výzkumný pár tak nakonec nemohl použít celý materiál a rozhodl se udělal koláž spíš z neúspěšných příběhů. To mi připadalo jako krásný závěr, protože informuje, že příběhů je mnohem víc a že čtenář v tomto může cítit onu hrozbu neúspěchu. Jak jsem už říkal, je zajímavé, že skoro všechny naše příběhy jsou o lidech, kteří jsou celkem spokojeni. A právě Moldávie vypráví o existenci hranic, které nemůže překročit každý.

O čo ste sa vašou výstavou pokúšali?

Projekt byl na jedné straně pokusem oslovit nové lidi a na straně druhé stimulovat širší diskusi, která by se neodehrávala jenom mezi odborníky. A také získat nové čtenáře pro náš portál Migraceonline.cz, který jsme kompletně zrekonstruovali a integrovali do něj i katalog výstavy. V Praze mohli cestující vidět výstavu na hlavním nádraží. Naší snahou umístit ji tam, kde se pohybují obyčejní lidé a povzbudit je tak k přemýšlení o otázkách migrace a mobility. Kombinace umění, informací a výzkumu se nám zdála vhodná. V nejbližší době bude výstava instalována v Košicích v rámci programu konference o migraci. A opět jsme se rozhodli situovat ji na hlavní nádraží, navzdory možnosti ukázat ji na konferenci. Opět jsme volili cestu ukázat ji co možná nejvíce lidem.

Aké sú ohlasy na vašu výstavu?

Určitě dobré. Jeden pozitivní aspekt je, že stále dostáváme nabídky, jestli by bylo možné ukázat ji i na dalších místech. To znamená, že lidé výstavu viděli a chtějí ji vystavit ještě někde jinde. Například teď byla v Itálii. I na Slovensko nás někdo pozval. Pro nás v Praze to bylo trochu těžké, protože se jedná o velkou výstavu a my jsme pozdě zjistili, že jsme měli více investovat do reklamy. Nevím, kolik lidí ji nakonec vidělo tady v Praze, ale myslím si, že v Ostravě byla úspěšnější díky výbornému umístění. Člověk, který si šel v Ostravě koupit jízdenku, ji téměř musel vidět.

Zúčastnil ste sa niektorej diskusie k výstave?

Ano, byl jsem v Berlíně. Tam jsme spolupracovali s organizací German Marshall Fund, která přizvala moderátora z jednoho velkého týdeníků a různé další lidi. Diskuse byla v podstatě o lidech z Polska, kteří pracují v pečovatelských službách v Německu. Právě takový příběh jsme bohužel na naší výstavě neměli, ale problémy paní Zuzany, která pracuje v Rakousku, jsou velmi podobné. Pečovatelské služby jsou masovým fenoménem kromě Rakouska a Německa například také v Itálii nebo ve Velké Británii. Zajímaví pro mě byli také lidé z německých pečovatelských firem, kteří řekli: „Ale oni nám ničí ceny. A my máme určité standardy, a když se to všechno liberalizuje, tak je to pro nás problém.“ To se mi zdálo důležité. Říct, že kdyby neexistovaly žádné bariéry, ne všechno by bylo ideální. Samozřejmě chápu, že pro člověka z Německa, který je vzdělaný a dostane svých čtyřicet euro, je problém, když přijde někdo z Polska a odvede stejnou práci třeba za tři euro na hodinu. Na druhé straně jsou ale lidé, kteří mají doma babičku a nemůžou platit pět tisíc euro měsíčně. Pro ně neexistuje žádná legální cesta, jak získat pečovatelku. Líbilo se mi tohle spojení diskuze s reálním světem. Celkově považuji náš projekt za velmi úspěšný.

Prečo ste sa rozhodli výstavu prezentovať aj na úradoch práce?

V původním projektu jsme nechtěli migraci propagovat a říkat lidem „buďte mobilní“. Chtěli jsme ale poskytnout informace. A úřady práce jsou místem, kde je lidé možná potřebují. Když nemají práci, právě tam by asi měli přemýšlet, jestli je migrace možností. Nechtěli jsme říct, že migrace je to nejlepší, co mají udělat, jenom že o ní stojí za to přemýšlet.

Ďakujem za rozhovor.

Celý katalóg výstavy s fotografiami je možné si pozrieť na webových stránkach v češtine i angličtine. Takisto česko-anglický zhmotnený katalóg si môžete kúpiť priamo v Multikulúrnom centre v pasáži Lucerna, Vodičkova 36 za 150 korún alebo objednať cez internet či  v internetovém knihkupectví Kosmas.


Autorka je externí redaktorkou gitY.

Související články: O presadených stromoch, túlavých topánkach a dcérach, ktoré odišli..., Listy migrantiek