Po sedimentaci přijde rozpuk

K. M., 33 let, loutkoherečka, učitelka dramatické výchovy, vzdělání DAMU, vdaná, 2 děti (6,5 a 3,5), t. č. „na mateřské“, manžel je učitelem na ZŠ.

Zkus několika slovy popsat, čím se zabýváš a co momentálně děláš.
Momentálně se starám o dvě děti, vypomáhám 4 hodiny u dcery ve školce, protože mají dlouhodobou absenci učitelky, dále spolupracuji s divadlem Cirkus Žebřík, kde hraji v jedné loutkové pohádce, se kterou jezdíme po školkách a právě pracujeme na novém pouličním představení o životě Leonarda da Vinci.

Jak často hraješ?
Je to různé, někdy dvakrát, někdy čtyřikrát do týdne a někdy to vyjde tak, že není žádné představení, je to různé. Ale čeká nás duben a květen, kdy se hraje každý den, i víc představení denně. Dále spolupracuji s Lianou Žigunovou, která zakládá studio pro ženy, kde vedu hodiny práce s hlasem. A příležitostné divadelní a herecké workshopy.

Jak jsi spokojená, i co se týká financí?
Jsem spokojená. Peníze v tom nehrají takovou roli, nedělám to kvůli penězům.

Myslíš, že by ses tím uživila?
Doufám, že ano. V tuhle chvíli ne, ale když bych se věnovala naplno produkci, tak jsem přesvědčena o tom, že bych byla schopna sehnat hraní pravidelné a časté. Zatím jsem produkční činnost dělala jednou týdně a vždycky se mi podařilo „ulovit“ několik představení.

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti?
Chtěla bych dělat to, co dělám teď. Od září bude mladší dcera chodit do školky a starší do školy, takže se budu moci věnovat práci naplno.

Máš pocit, že tvůj život se ubírá správným směrem?
Ano. S pomocí mých dětí. Po narození dětí jsem se vrátila sama k sobě a můj život dostal  směr, kterým měl jít. Před dětmi jsem byla dezorientovaná. Studovala jsem vysokou školu v jiném městě, v neznámém prostředí a nějak jsem sama sebe ztratila. Studovala jsem humanitní vědy, potom jsem šla učit na základní školu a tam jsem dostala předmět dramatická výchova a v souvislosti s tím jsem zjistila, že se otevírá obor dramatická výchova na DAMU, což mě lákalo, protože mě divadlo vždycky zajímalo, ale neměla jsem dost sebevědomí na to, abych to zkoušela v nějakém souboru. Tohle souviselo s prací s dětmi, kde jsem měla praxi a zkušenosti a byl to pro mě takový mezistupeň k divadlu.

Takže jsi studovala a do toho se ti narodila první dcera?
Ano, v pětadvaceti jsem se dostala na DAMU a ve třetím ročníku se mi narodila dcera. Diplomku a státnici jsem si pak rozdělila na dva roky.

Kdyby sis mohla vymyslet jakákoliv tři přání – co by to bylo?
Aby mi můj muž dovolil, abych ho mohla milovat.

Můžeš to nějak vysvětlit?
My se známe od devatenácti let a mám celou tu dobu pocit, že je to muž, se kterým bych chtěla ten život strávit. Jsme spolu čtrnáct let, z toho deset let manželé. Ale jsou chvíle, kdy pochybuji o tom, že jsem schopná ho milovat nebo spíš kdy mám pocit, že mi to on nedovolí, abych ho mohla tou láskou zahrnout. Ten pocit mám od začátku. Vždycky mezi námi byla velká přitažlivost, nejen fyzická, ale duševní, citová a porozumění -  i přes velké množství drobných neporozumění – nějaké základní lidské porozumění, které mě uklidňuje. Jsou vlny, kdy je to lepší a horší, ten vztah zraje, ale pořád tam něco chybí a to je, myslím, to.
Další moje přání je udělat naší zahradu takovou, aby mi tam bylo dobře, takový příjemný koutek pro mne – pro nás.
A třetí přání je, abych nikdy neztratila schopnost vidět věci tak, jak jsou a abych v každém okamžiku života dokázala čerpat z toho, co se děje a nenechala se zaslepit nebo zadusit emocemi a nepříjemnými myšlenkami jiných lidí.

Jak vnímáš svůj věk?
Cítím, že se jedna etapa života završuje. Cítím oddech a úlevu, takovou spokojenost za uzavřenou kapitolou, kterou bych nazvala „sedimentace“. Věci se usazují, našly svoje místo v souvislostech a jsem ráda, za to, co se stalo. Další kapitolu bych nazvala „rozpuk“. Nebo nejdřív „pučení“ a pak „rozpuk“. Teď ty kapitoly budou mnohem rychleji „odsejpat“.

Zkus se vrátit pět, deset let nazpátek a zabilancovat.
Před pěti, šesti lety, narození první dcery, začátek návratu k sobě, bydleli jsme tehdy v Praze, v malém bytě, já jsem měla pocit, že jsem velmi špatná matka, že to nezvládám, že na to vůbec nejsem připravená, byla jsem tím zaskočená, protože jsem se na těhotenství a mateřství těšila od svých šestnácti let a byla jsem přesvědčená, že budu skvělá matka. Ale dcerka proplakala první čtyři měsíce a já jsem si to začala dávat za vinu, že nejsem schopná zařídit, aby neplakala. S druhým dítětem už to bylo jiné, brala jsem ty věci po porodu jako součást příchodu a zvykání si člověka na svět, takže mě to tak nerozkládalo. Před deseti lety, kolem těch dvaceti, to bylo období ztracenosti, nejistoty, hledání svého místa ve společenství lidí, kde jsem se necítila dobře, ale nedokázala jsem uvidět, že tam nepatřím, že tam ani nemusím patřit, takže jsem se snažila několik let zařadit. Nedošlo mi, že se nemusím začleňovat, že můžu zůstat nepřijatá, nepochopená, neoblíbená, já jsem potřebovala být přijatá, pochopená, oblíbená a oceněná. Že mám svojí cenu jsem věděla od narození, ale v tomhle období jsem to nějak ztratila nebo jsem to potřebovala mít neustále zvenku potvrzované. Do dvaceti jsem tuhle potřebu neměla, ale pak ano.

Změnil se i tvůj pohled na sebe jako ženu?
Nevím, nejsem schopna systematicky uklízet v domácnosti. Nejsem typ ženy hospodyně, pro kterou je prioritou mít navařeno, nažehleno, vyluxováno, i když to mám ráda. Mám pocit, že veřejnost podle toho, jak je uklizený byt, hodnotí, jaký je ten člověk – alespoň co se týká příbuzných a velké části mých známých, takže se neubráním srovnávání. Snažím se to tu nějak udržovat, vím, že to souvisí s tím, jestli mám v sobě nějaký řád, udělala jsem si v poslední době takový systém, ale stejně to moc nefunguje, protože je ten systém vždycky něčím nabouraný.

Ty to tedy považuješ výhradně za svojí ženskou doménu, to jak je naklizeno? Je v tom nějak zaangažován i tvůj muž?
Trošku se ve mně pere to, že si myslím, že lidi, kteří spolu žijí ve společné domácnosti, by se měli podílet na tom provozu včetně úklidu. Na druhou stranu si trochu vyhrazuji právo na to dělat ten domov, to hnízdo, já.