Samostatnost přináši sebevědomí

M. H., 32 let, umělkyně a výtvarnice, 1 dítě (12 let), rozvedená, vzdělání DAMU.

Čím se v současnosti zabýváš?
To je otázka, kterou vyloženě nesnáším, protože nikdy nevím, jak na ní mám krátce odpovědět. Peníze vydělávám grafickým designem, v současnosti pracuji měsíc a půl poprvé v životě na plný úvazek ve vydavatelství Burda, kde dělám časopis o bydlení, a ve volném čase, který teď nemám, pracuju už asi 3 roky s jednou kamarádkou a ještě širší skupinou lidí na projektu, kterému říkáme nemódní přehlídky a je to věc na pomezí divadla a vizuálního projektu. Dřív jsem pracovala vždycky jako externista, už na škole jsem si přivydělávala grafickým designem a pak jsem to dělala průběžně pořád, někdy více, někdy méně.

Školu jsi vlastně přerušila na jak dlouho?
No, já jsem měla vlastně jenom jeden semestr, pak jsem přerušila asi na dva roky (odjela do Ameriky, kde se vdala – pozn. red.) a když jsem nastoupila zpátky, synovi byl asi rok a půl. Já jsem se vrátila bez manžela, byla jsem na všechno sama a bylo to dost náročné, ale na studijním mi dali možnost dělat najednou tři semestry, takže jsem to pak dodělala rychle. Chodila jsem do školy podle toho, jak jsem měla hlídání a předposlední rok jsem byla ještě na stáži na AVU, takže tu scénografii jsem dělala tam a na teoretické předměty jsem docházela na DAMU. Skončila jsem, když synovi byly asi čtyři roky.

Živíš se počítačovou grafikou - byla ti  ta škola k něčemu?
No určitě.  Já jsem během studia dělala jen jedno školní představení, jinak jsem si všechno iniciovala sama. Už na škole jsem spolupracovala s Jednotkou, divadelní skupinou, která obývala NoD, takže na diplomku jsem si najala Jednotku a dělali jsme sci-fi, který se tehdy moc na divadle nedělalo. Hrálo se to pak v Roxy. Teď na těch projektech spoluvytvářím vizuální část a spolurežíruju.

Jsi se svou prací spokojená, i co se týká uspokojení materiálních potřeb?
Teď si vedu dobře. Jsem samoživitelka už několik let a předtím jsem byla hrozně chudá, tak teď si to tak užívám. Aktivity kolem divadla jsou nevýdělečné, je to takové moje hobby, do kterého se peníze spíš vrážej. Ale je to lepší, žádaly jsme o granty a nějaké peníze jsme i dostaly.

Jaké máš plány do nejbližší budoucnosti? Ubírá se tvůj život směrem, jakým si představuješ?
Já předpokládám, že práce na plný úvazek nebude trvat moc dlouho, že se to dlouho vydržet nedá, speciálně prostředí open space je dost odporné, ale zatím to chvíli vydržím.
S naším divadelním projektem se snažíme najít cestu, jak si na sebe vydělat, abychom nebyli v mínusu a nemuseli na to samy doplácet, což se nám částečně daří. Více hlídáme rozpočet a začali jsme také prodávat nějaké věci z přehlídek, šaty, trička a tak.
Jinak by se mi samozřejmě líbilo dělat něco, co by mě bavilo a zároveň živilo. Ale zároveň jsem ráda, že celý ten projekt stojí na tom, že je to dobrovolná práce a bojím se, že by zmizelo něco, co tam je, kdyby šlo o peníze. Teď to děláme z nadšenectví.
Jsem vlastně ráda, že v práci jsem s lidmi, které neznám a nemám na ně žádné osobní vazby, protože je to čistě profesionální vztah a pak nemám problém si říct o peníze.

Kdyby sis mohla vymyslet jakákoli tři přání, která by se ti splnila, co by to bylo?
Já bych si přála mít chvilku klid. Odjet na dlouhou dovolenou. Třeba na měsíc, to si dovedu představit, klidně i se synem, nebo čtrnáct dní sama, čtrnáct s ním a s partnerem. Vlastně bych klidně byla sama, já jsem to nikdy nezažila – žít sama.
Pak bych si přála pracovat na něčem, co by mě hodně bavilo, abych z toho měla pocit, že jsem něco dotáhla. Aby třeba ten projekt dospěl do fáze, kdy by bylo vidět, že jsme k něčemu dospěli a ta etapa se nějak uzavřela. Protože bych si od toho zároveň ráda odpočinula. Mám z toho pořád pocit, že je to nějaký proces a docela ráda bych vypnula úplně. Asi to souvisí i s tou dovolenou.
A teď zrovna bych chtěla trochu zhubnout, ale abych to nemusela moc řešit.

Vnímáš nějak svůj věk?
Asi to nejvíc vnímám v tom, že se mě poslední tři roky lidi častěji ptají, kolik mi je. Asi deset let se mě nikdo nezeptal, kolik mi je a teď se mě pořád někdo ptá a mě vlastně trošku vadí, že si myslí, že je mi míň. Uvádí mě to do rozpaků, tak snad vidí, že mám dvanáctileté dítě, takže mi nebude dvacet pět. Když jsem rozesílala životopisy kvůli práci, tak jsem tam nejdřív nechtěla uvádět datum narození, protože jsem to brala jako že by mě měli vzít kvůli mým schopnostem a pak mě zas napadlo, že když tam to datum mám, tak se mi lépe říká o ty velký prachy. Chtěla jsem, aby bylo jasné, že nejsem žádný začátečník.
Mě těch třiatřicet teprve čeká, ale celkově myslím, že pro mě byla relativně zlomová třicítka. Začala jsem víc pracovat a víc se „samoživit“ a osamostatňovat a od toho se odvinulo hodně věcí. Zjistila jsem, že nepotřebuji manžela.

Co jsi dělala před pěti a před deseti lety? Nastal nějaký posun?
Před deseti lety jsem chodila do školy. Zároveň jsem byla s malým dítětem, neměla jsem žádné zázemí. Já jsem tehdy ještě moc nepracovala, a tak jsem moc svých peněz neměla. Navíc jsem chodila do školy, manžel mi moc nepomáhal. To byly těžké roky. Tak tady je posun dost veliký.
Před pěti lety – to jsem začala jsem víc pracovat a jak byl syn větší, tak jsem na něj přestala být tak vázaná.
Posun - připadám si samozřejmě dospělejší. To s věkem souvisí poměrně silně. I tím, že člověk pracuje – nejde jen o peníze, ale celkově, když je člověk samostatnější, tak pravděpodobně je pak i sebevědomější.

Říkala jsi mi asi před dvěmi lety, že nechceš mít další dítě, protože bys nechtěla být zase na někom závislá. Vnímáš to stále stejně?
Ne, tak to už nevnímám stejně, já měla tehdy trošku trauma z toho, jak to bylo náročné. Já bych si teď dala velký pozor, aby se nestalo to, že jsem s partnerem, který mě v tom zase nechá.

Jak vnímáš sebe jako  ženu?
Samozřejmě vnímám, že jsem žena, někdy si to vyloženě užívám, ale zároveň to moc dramaticky neprožívám. Řeším to ve chvílích, kdy mi vadí, že nemám výhody mužů. Ale to se nestává tak často. Ale je to asi tím, že se pohybuji v prostředí, které je tolerantnější, než kdybych pracovala třeba v továrně.
Nejvíc to vidím zas v té profesní části a co se týče peněz za práci. Setkala jsem se třeba s tím, že kluk na stejné pozici měl o deset tisíc víc, neměl na rozdíl ode mně hotovou vysokou školu, a jemu automaticky šéf nabídl vyšší plat a ještě mu ho zvedl sám, kdežto mě nabídl nízký nástupní plat s tím, že mi ho po třech měsících zvedne, a když jsem se ozvala po roce, že mi ho ještě nezvedl, tak se trochu rozčílil. Ale nakonec ho tedy zvedl. Mám pocit, že tady v té oblasti musím bojovat o něco víc, musím lidi přesvědčit pílí.
Trochu jsem se s tím setkala i ve škole, kde jsem si taky musela vydobýt nějaké místo, kdy někteří profesoři měli pocit, že tu školu stejně s dítětem nedodělám, moc se mnou nepočítali, ani mi nepřidělovali školní představení, až ke konci školy jsem musela udělat scénu, že jsem nedělala žádné školní představení, tak  mě tam nechali dělat nějakou loutkovou pohádku.
Takže už jsem nějakou diskriminaci zažila, ale převážně se s tím nesetkávám.

Kým a čím by měl být pro tebe tvůj partner?
Teď kladu důraz na to, aby byl alespoň trochu empatický. To je věc, o které mi dřív nedošlo, že bych si měla pohlídat. Potřebuji, aby mě podpořil a abych si to nemusela vyprošovat.

A dřív tomu bylo jinak?
To jsem chtěla, aby mi nechával hodně prostoru a aby mě nenudil. A abych si připadala rovnocenně, ne silnější než on. Potřebovala jsem hodně prostoru, ale tím, že jsem měla záhy dítě, najednou bylo všechno jinak. Najednou potřebuješ pomoc ve všem a ten vztah dvou lidí, kteří po sobě nic nechtějí, to staví naruby. Pak teprve se ukážou věci, které do té doby nevidíš.

Zkus na závěr popsat samu sebe.
Jsem docela spokojená. Jsem trochu líná, ale snažím se, aby to nikdo nepoznal. Vlastně bych byla ráda v klidu a nic moc nedělala, akorát že mám v sobě takový neklid, který mi nedovolí být úplně v klidu.

Přečtětě si i předchozí rozhovory:
Rozhovory o tom, zda lze nalézt jistotu ve změně - zde
Po sedimentaci příjde rozpuk  - zde
Jsem ráda, že jsem starší - zde

Autorka je výtvarnice a externí redaktorka gitY.