Jak feministky zabíjejí štěstí

Štěstí? Co je to štěstí? Jaké je jeho politické pozadí, a jaká je jeho historie?

Štěstí je společenský koncept, který je konstruovaný určitými způsoby, a za určitými cíli. A jako každý sociální fenomén, je i každý koncept štěstí strukturovaný podle genderové osy, a tak(é) má své politické pozadí a historii, i když po nich nejsme zrovna zvyklí/é pátrat.

Genealogie štěstí

Sara Ahmed hledá odpovědi na otázku po tom, co to štěstí je. Jakousi laickou verzí může být, že štěstí je to, co chceme, ať už je to cokoliv. Ale feministické oči, které jsou zvyklé být ke zřejmým pravdám kritické, vidí dost podstatnou spojitost mezi tím “co chceme,“ a “co máme chtít“ – vždyť všechno osobní je vždycky zároveň politické.

Již Simone de Beauvoir se ve své knize Druhé pohlaví (1949) ptala, jaké hodnoty se schovávají za “štěstí,“ a jaké společenské zájmy jsou jím maskovány. A jak to, že ženy mají být šťastné ve svém statusu “těch druhých“.

O necelé dvě desítky let později si stejnou otázku položila Betty Friedan ve své knize Feminine Mystique (1963), kde se pozastavila nad dobovým ideálem rodiny, tedy americkou bělošskou domácností střední třídy.

Těmto rodinám bylo vlastní, že se v nich ženy vzdaly svých životů ve prospěch mužů. Friedan konstatovala, že šťastná manželka v domácnosti se stala ztělesněním kolektivního přání par excelence, přičemž pohádka příliš často kontrastovala s realitou, v níž šťastné manželky nebyly zas až tak šťastné, mnohé dokonce vůbec. Až to některé, jako Friedan, řekly nahlas.

Objekty štěstí, šťastné objekty

Naše společnost sdílí jakési “objekty štěstí,“ tedy události, s nimiž je asociován zisk blaženého stavu- patří sem třeba “šťastná rodina“ nebo “svatební den“. Ne, že by nemohly šířit štěstí, jen jejich povýšení na univerzální nositele blaženosti zavání doktrínou.

Jean Jacques Rousseau ve svém Emilovi aneb O výchově (1762) popisuje recept na štěstí pro ženu, v tomto případě věnovaný Emilově družce Sofii: Sofie může být šťastnou, když bude dobrou, neboť to učiní šťastnými její rodiče. A ona zase může být šťastná, jen když jsou šťastní oni. Jejich štěstí je pro ni naprosto zásadní, určuje totiž její vlastní. A být “dobrou dívkou,“ podle Rousseaua, znamená najít své štěstí ve štěstí dobrého muže. A pak být šťastnou tím, že činí šťastným jeho.

Lesba – jaké to neštěstí!

Pro ilustraci toho, jaké neštěstí může ženu potkat, cituje Ahmed z literatury příklad otce, který své lesbické dceři vysvětluje, že při svém způsobu života nemůže být šťastná. Být šťastnou, to je přece mít manžela a rodinu, „a já chci, abys byla šťastná,“ „já pro tebe chci jen to nejlepší,“ říká otec.  

Co může lépe ukázat, že životy mimo heterosexuální meze jsou v naší společnosti konstruované jako esenciálně nešťastné. Mnozí rodiče jsou smutní, když jejich děti zvolí jinou cestu, protože se bojí o jejich štěstí. Dceři z příběhu Ahmed běží po otcových slovech v hlavě myšlenky: „chtěla jsem otci říct, že jsem šťastná, že jsem šťastná s ní, že jsme byly obě šťastné – až doteď“.

Jak feministky zabíjejí štěstí

Ženy dlouho neměly, a mnoho z nich dosud nemá, možnost prožívat život jako autonomní subjekty, které samy sebe definují. Jejich bytí bylo, a je, vnímáno jako bytí pro druhé. Ženy jsou nahlíženy a vychovávány jako “přirozeně“ pečující osoby, které jsou šťastné, když se obětují pro druhé. A tak naše společnost nelibě nese, orientují-li se ženy příliš na sebe (např. tím, že dělají kariéru), namísto toho, aby se věnovaly druhým (což je nejlépe vidět v důrazu, jaký je kladen na to, aby se ženy v první řadě věnovaly rodině).

Feministky onu doktrínu o věcech, “které udělají každou ženu šťastnou,“ podrobily dost tvrdé kritice. Až se říká, že to jsou ony, kdo může za to, že jsou ženy nespokojené – kdyby nebylo feministek, mohly by být ženy šťastné ve svém tradičním způsobu života. Ale ne, feministky přišly a začaly jim říkat, že mají chtít víc… Daly jim jednoduše příliš žádostivosti, a odvedly ženy od toho, co je mělo a mohlo udělat šťastnými.

Co feministky dělají? Zabíjejí “štěstí“. Zabíjejí fantazii, že je ho možné najít v těch, a ne jiných, místech. Uvědomují si, na jakých principech je doktrína štěstí postavená, jaké nerovnosti udržuje, jak svazuje, a jak v ní nemohou být skutečně šťastné.

… ale ne, už zase! Aneb feministka u rodinného stolu

Zářným příkladem, jak feministky zabíjejí pohodu, je pro Ahmed obraz feministky u rodinného stolu: „Ne, teď ne. Nezačínej s tím zase, chtěli jsme si hezky povídat, ne řešit tyhle věci..“

Hromadný výbuch smíchu v sále pro 600 lidí byl nejlepším důkazem, že Ahmed udeřila hřebíkem na hlavičku. Na 7. Evropské konferenci feministického výzkumu se evidentně sešly sériové vražedkyně štěstí...

Ano, mnohé z nás to moc dobře znají. U hodně stolů jsme rozbuškou, která umí kašírované domácí štěstí odstřelit do nečekaných výšin. Některé z nás to trápí, některé to baví a smějí se tomu, ale všechny většinou víme, proč to děláme – protože na světě funguje pořád moc věcí tak, že z toho nemůžeme být šťastné.

Happy end?

Nepřizpůsobovat se doktríně tradičního štěstí znamená prozřít a uvidět cenu, kterou se za tohle štěstí platí  – je to podřízení žen v systému stereotypních rolí.

Cesta hledání vlastního štěstí je vedle toho méně prozaická, o to je ale svobodnější. Můžeme se na ní rozhodnout, že nejsme povinné šířit “štěstí,“ můžeme na ní také odmítnout kupovat další a nové věci, které nás zaručeně udělají šťastnými, a můžeme se i osvobodit od nepsané povinnosti pečovat o lidi kolem sebe, a položit si otázku: co chci já? Co JÁ opravdu chci udělat se svým životem? Co mě dělá šťastnou?

Text vychází z přednášky "Killing Joy: Feminism and the History of Happiness," přednesené Sarou Ahmed 5. 6. 2009 na 7. Evropské konferenci feministického výzkumu v Utrechtu.

Web konference zde.

Prof.dr. Sara Ahmed vyučuje na Goldsmiths University of London, na katedře Media & Communications. V současné době pracuje na knize o štěstí, která by měla jít do tisku v roce 2010. Profil Sary Ahmed můžete najít zde.