Jaké je to být feministickou aktivistkou?

Kniha „What’s the Point of Revolution if we can’t Dance”, publikovaná organizací Urgent Action Fund, v první řadě upozorňuje na jeden velký paradox, a to fakt, že feministické hnutí, z nějž sledovaný aktivismus vzešel, přišlo s radikálním heslem „osobní je politické“, a přesto reflexe osobního života není běžnou součástí aktivismu.

Problém je, že feministické aktivistky jsou zvyklé mluvit o věcech veřejných a zastávat se práv jiných žen, přičemž často zapomínají na sebe a na to, jak je jejich společenské angažmá ovlivňuje. Většina rozhovorů, které autorky provedly, tak byla ovlivněná počáteční nevolí aktivistek mluvit o sobě a svých pocitech.

Když však překonaly tuto bariéru a rozhovořily se o podmínkách své práce, obraz reality, v níž usilují o prosazení lidských práv, byl velmi jednotný a tvrdý.

Aktivistky jako levná pracovní síla

Aktivistickou práci mimo státní sektor dělají často ženy, obzvláště pak v oblasti ženských práv, přičemž práce žen je snad ve všech společnostech tradičně podceňována, jak finančně, tak symbolicky z hlediska důležitosti, která je jí přikládána. V důsledku toho se práce žen aktivistek stává často téměř neviditelnou.

Protože aktivistická práce je z velké míry založena na osobní angažovanosti a touze něco změnit, ženy do ní investují mnoho energie, mnohdy z minimálních zdrojů. Když není grant, musí se nouzově pracovat třeba i zdarma. A kniha popisuje, jak se z nouzové situace stává úzus, v jehož rámci si investoři rádi zvykají na nízkou cenu ženské aktivistické práce a počítají s ní jako s normou.

„Každý má rád výhodnou koupi. Ten silný a sladký pocit uspokojení, když získáte něco, co opravdu chcete, za zlomek reálné ceny."

"Ale o to jde: když stále nacházíte další výhodné koupě, věci přestanou být speciální. Ztratí svoji hodnotu. Začnete počítat se slevou. A když si někdo řekne o víc, naštve vás to."

"A to je ten problém s aktivismem − nastavujeme laťku příliš nízko. Aktivismus je levný. "

Způsob, jakým je určitá práce finančně ohodnocená, přímo ukazuje na to, jaká (symbolická) hodnota je jí ve společnosti přikládána. Skutečnost je tristní  − většina grantů nepokrývá reálné náklady práce. Většinou se jedná o peníze na konkrétní projekty a na omezenou dobu (jako v Čechách). To s sebou nese nedostatek peněz na nájem, neadekvátně nízké platy a minimální sociální jistoty pro aktivistky. Jakkoli ženské organizace odvádějí práci (i) za svoje vlády, které se oficiálně zavázaly zlepšovat životní situaci žen, feministický aktivismus se lehce stává břemenem, protože vyžaduje enormní nasazení z hlediska času, energie a zdrojů. Celková cena aktivistické práce ale většinou zůstává skrytá a ženy ji musejí dokola obhajovat v byrokratických procesech a ve společnosti.

Když mluvíme o společenském kontextu aktivistické práce, nemůžeme nemluvit o psychickém vypětí, které plyne z toho, že aktivistky prosazují lidská práva velmi často proti vůli svých vlád, a vedle toho se ještě musejí potýkat s nepřátelskými postoji společnosti, a nedostatkem podpory ve vlastních rodinách.

Tato situace je stejná v České republice, jejíž vláda feministický aktivismus potlačuje (viz zákaz ministra Nečase přidělovat granty na feministické projekty), a kde je většinová společnost antifeministická, aniž by si většinou uvědomovala, co tím (o sobě) říká.

Protože ale aktivistky mají plné ruce práce, málokdy jim zbývá čas, aby důsledně bojovaly proti vžitým předsudkům. Jedním z velkých předsudků je ten o povaze a hodnotě ženské aktivistické práce, když práce žen je sama o sobě často považována ta jakousi kratochvíli, a říká se, že je v povaze žen, jako matek a dcer, o někoho pečovat. Že je to přeci samozřejmé…  

Udržitelnost ženské aktivistické práce

Za těchto okolností si kniha klade naléhavou otázku po udržitelnosti ženského aktivismu. Udržitelnost je v knize pojímána následovně:

„Být schopná dělat práci, kterou máte ráda, a přitom se cítit naplněná a šťastná ve všech oblastech života. Cítit se v bezpečí. Nepociťovat vyloučení. Mít uznání, být respektovaná a oceňovaná – pro to, kým jste, stejně jako pro to, co děláte. Nehledě na věk, nehledě na téma, kterým se zabýváte."

"Žít vyváženě, autenticky, ve shodě s hodnotami, které vyznáváte.“

Vedle ideálu existuje ale realita, mnohdy tvrdší, než si uvědomujeme:

„Mnohé z nás jsou unavené, vyhořelé, deprimované a naštvané, hodně z nás také prošlo obdobími intenzivní krize, které typicky provázejí rozvraty vztahů, problémy v rodině, zklamání důvěry, hořkost a hluboké rány na duši. Tak se stáváme čím dál cyničtějšími, pokračujeme jakoby automaticky. A přestože si to mnohé uvědomujeme, mluvíme o tom jen zřídka."

Na hnutí, které přišlo se sloganem „osobní je politické“, dost nereflektujeme, jak moc je to, co děláme spolu a pro ostatní, osobní, stejně jako politické.

Musíme se vrátit zpátky na začátek, k feministickým strategiím zvyšování povědomí a sebedůvěry žen. Musíme se naučit cítit bolest a mluvit o tom, čím procházíme, místo abychom svoje pocity potlačovaly, nebo hledaly únik a pohodlí na špatných místech. Musíme se naučit, jak se vzájemně mít rády, jak se respektovat, jak se milovat, a co víc, jak z toho mít radost. Chceme vrátit našemu hnutí duši,“ řekla Bisi Adeleye-Fayemi, spoluzakladatelka African Women's Development Fund.

Syndrom vyhoření

Náročnost aktivistické práce z hlediska udržitelnosti přináší otázku po syndromu vyhoření. Autorky knihy popisují, jak je většina aktivistek zavalena prací a čelí dlouhodobému přetížení a stresu, mnohé za velmi těžkých životních podmínek – ekonomických, sociálních i politických. Nesmíme zapomínat, že vlády mnoha zemí nemají rády organizace a aktivistky, které jdou “proti proudu“. V některých zemích jsou neziskovky zakázané a ženské organizace nemohou legálně vznikat. V naší zemi feministické organizace sice vznikat mohou, ale nedostanou peníze na své projekty, neboť ministr práce zakázal poskytovat grantovou podporu jejich projektům.

Kniha si všímá, že v takových kontextech aktivistky přijímají neúměrné množství práce, což přímo souvisí s povahou lidsko-právního aktivismu. Skutečnost je taková, že prosazování lidských práv je jednou z největších a nejtěžších životních výzev. Je to snaha zastavit bezpráví, násilí, diskriminaci a utrpení. A to je těžká a patrně nikdy nekončící práce.

Některé aktivistky díky tomu dospějí k “syndromu nepostradatelnosti“ – vždyť kdo tu práci udělá, když ne ony? V rámci interview byly ženy dotazovány na právo na odpočinek a u mnoha z nich byla tato otázka spojena s pocity viny. Myšlenka na odpočinek pro ně příliš zaváněla sobectvím, tváří v tvář problémům, kterým čelily jiné ženy.

Snaha zmírňovat utrpení vyžaduje schopnost udržet si od něj odstup. Ale ne vždy je to možné, protože politické je osobní. A tak je riziko vyhoření součástí aktivistické práce.

Co s tím?

Prvním krokem k tomu, jak zlepšit postavení a podmínky feministického aktivismu, je začít otevřeně mluvit o osobních zkušenostech. Pokud budou aktivistky mlčet, nic se nezmění. Mluvení má nejen terapeutickou úlohu pro ně samé, ale odkrývá i širší mechanismy společenského systému, v němž feministický aktivismus funguje.

Společenský systém, v němž žijeme, je stále patriarchální a vyznačuje se (mimo jiné) tím, že v něm muži rozhodují o věcech veřejných, zejména svou velkou početní převahou v důležitých politických postech. Je to především feministický aktivismus (přestože má samozřejmě velmi rozmanité formy), který má za cíl vytvořit společnost, v níž ženy nebudou podřízeny mužům, ale budou mít rovnoprávné postavení a podíl na rozhodování.

Na cestě k vyrovnání postavení žen jako skupiny, je proto logicky nutné usilovat i o zlepšení postavení ženského aktivismu. Aby to bylo možné, musejí feministické aktivistky mluvit o podmínkách své práce a nahlédnout svůj vlastní život v politickém kontextu, stejně, jako když se dívají na životy jiných žen, které chtějí zlepšit.

gitA chce k této reflexi přispět tím, že opublikuje články mapující současnou tíživou situaci, v níž se nacházejí genderové neziskové organizace v Čechách. Některé z nich musely, vzhledem k antifeministické grantové politice (na níž doplácejí i mnohé ne zcela feministicky profilované ženské organizace) svou činnost již ukončit (Žába na prameni, Gaia), jiné jsou v na pokraji zhroucení a dost možná nepřežijí přelom roku (proFem, Persefona, Nesehnutí, Síť mateřských center). Tato situace je alarmující, a proto o ní musíme mluvit. Sledujte proto dál gitU − začneme článkem, který přiblíží nelehké podmínky českého nevládního genderového sektoru, bude se jmenovat "Nová totalita".

Kniha What’s the Point of Revolution, if we can’t Dance je dostupná online zde.