Politici ani političky nejsou mimozemšťané

Jde o dobrovolné sdružení osob

Začnu tím, že mám jistou představu o tom, že politická strana je dobrovolné sdružení osob s názorem, případně názory. Doufejme, že jsem se hned na začátku svého představování příliš nesekla.

I pod stejnou hlavičkou raší různé názory

Troufám si dále tvrdit, že pro jakékoli širší uskupení lidí platí, že při jeho vzniku může vzniknout dojem, že všichni danou skupinu nechávají vzniknout s týmiž úmysly. Jenže byť lidé vzájemně možná souhlasí s cíli, prostředky nicméně volí jiné. Anebo v jiné obměně, využívají stejných prostředků pro jiné cíle. A tak i vedení nejedné politické strany může být časem a zcela nečekaně zaskočeno, že členská základna není dost pravicová (středová, levicová), jak vedení doufalo. Jinými slovy i lidé, kteří se dobrovolně organizují pod hlavičkou té které strany se tu méně, tu častěji umí dosti překvapit, až zaskočit svými názory rozvedenými dopodrobna.

To ale ještě nepopisuji určitou část členstva, která se organizuje z důvodů čistě společenských – hledají společnost jiných lidí. Jakože nějaké hodně jiné lidi nakonec i potkají. Ale to už tady vysloveně slovíčkařím, zpátky k tématu…

Politika je hledáním možného

Když jsou konečně karty na stole a politici/čky si nejprve ve vlastních stranách a pak napříč politickým spektrem uvědomují, jak tuze přetěžké je domluvit se, vedení buď převezme strohé velení a rozkáže, jak se má myslet a hlasovat, anebo se kartelovou mezistranickou dohodou vytvoří jakýs takýs bezdušek, tintítko zákona, který nikomu nevadí, nikomu nepřitíží, v naději (na-, i ve všech stranách), že ho později mohou přetvořit k obrazu svému. Tímto zúžením svého hledání na apriori možné zcela bezelstně politici rezignují na vlastní představivost, na re-kreaci skutečnosti, na hledání „chtěného“ a zmnožování lidské představivosti a energie vůbec.

Politici/čky chovají latentně totalitní přání

Politici/čky sní o drtivém vítězství, že jednou snad odpadne, rozpadne se, zanikne ta která strana opoziční, malá, protivná, nepříjemná. I tříprocentní výhru umí vyložit jako vítězství. Politici/čky sní o tom, že s nimi spolustraníci/čky budou ve všem souhlasit. Politici/čky si představují politiku bez voličů/ček. Někteří politici/čky si představují politiku ale dokonce i bez spolustraníků/ček – proč taky by asi měli do voleb kandidovat straníci/čky, no uznejte? Že by politický outsourcing…?

V politice se sbírají body a vytváří image

Problémy lze překvapivě vlastnit a obchodovat s nimi. Důležité není, zda se problém a krize vyřeší, klíčové je, KDO ji vyřeší. Proto se pochopitelně hlasuje i proti rozumným návrhům cizí strany. Návrhy jsou dopředu špatné už jen proto, že je navrhl někdo jiný. Dost to připomíná situaci s finančními deriváty na finančních trzích, které umožňují obchody i s dluhy dluhů dluhů nebo také obchody se zajištěními jiných zajištění, které už také nějaké to jištění samy zajišťují.  Zajisté. Stejně tak se na české politické scéně dá mnoho vytěžit hledáním či derivováním takových problémů z problémů problémů, které už řešit půjde. Sláva. Pokud ale ani takové problémy řešit nelze, vypomůže spřízněný tisk, který v závislosti na sympatiích k té které straně umí v podstatě cokoli vychválit jako úspěch a jako velký podarek ho i prodat čtenářům/čtenářkám.

V politice se proto názory i skrývají

Možná se to zdá nesmyslné, ale z vývodů předešlých zároveň vyplývá, že se většině (tady váhám, i mně samotné se to zdá příliš přísné) politiků/ček prostě nevyplatí své názory příliš šířit. To nemusí vynést žádné hlasy a podporu, ba naopak. Stačí na předvolebním billboardu protivníkovi/ici zažlutit zuby – a je to!

Politici/čky se nebojí nezávislého tisku

Klidně a bez rozpaků či sebemenšího studu zavolají do redakce nezávislé gitY a dožadují se, aby se tu přidala fotka k rozhovoru, tu zas byly položeny ještě jiné otázky, nebo dokonce aby byl článek, který zmizel z úvodní stránky, protože spadl do historie, vrácen okamžitě na hlavní stranu. Ani si nechci domýšlet, jak to asi vypadá v celostátních televizních studiích a denících s vyšší čteností a ožehavějším psaním, například o korupci.

Politici/čky jsou paranoidní

Ano, nepřátelé jsou všude, kam oko politikovo dohlédne, a ještě dál. V tisku, mezi spolustraníky/čkami. Jiné politické strany kandidují nikoli kvůli programu, ale jen a jen aby poškodily ty druhé.

Politik/čka rád/a vynikne

Zaměstná ve svém týmu lidi méně schopné, kteří je neohrozí, ale dokonce ani nepomohou v základních pracovních povinnostech. Tento příklad bohužel není vymyšlen. Naneštěstí potom platí pravidlo, že ti méně obdaření cestu těm více schopným dlouho neuvolní.

Výčet je neúplný, pominula jsem korupci, přílepky a okamžité několikačetné novelizace novelizací a jiné okolnosti. Tón komentáře se někomu bude zdát přece jen příliš ironizující, ale opravdu jsem se hodně podivila nad tím, že si někdo, kdo je shodou okolností na určitou část svého života aktivní v politice, věří svému tvrzení, že politika je snad nějaké nepostižitelné a nedosažitelné mystérium univerza. Možná stačilo říct jen asi tolik, že jistá špiónská poučka údajně praví (dočetla jsem se normálně v tisku), že 95% informací je volně dostupných, byť roztroušených v mnoha zdrojích. Nu, a těch zbylých 5 procent si může přemýšlivý člověk domyslet nebo dopředstavit podle třeba i značně omezené znalosti lidské nátury.

Útěchou mi je pomyšlení, že dokonce i lidská nedostatečnost může bezděčně vytvořit navzdory všemu něco obstojného. A dokonce ani ten největší bídák na světě nemůže zničit dobro do posledních zbytečků, protože sám by pak v takovém světě žít nemohl ani nedokázal. Takže i proto tu nějaká naděje stále je.

Rozloučit bych se ale chtěla tím, že přesto vidím na české mimoparlamentní i parlamentní politické scéně světlé výjimky, kterým moc držím palce v jejich úsilí. Ostatně co nejpodnětnější prostředí přeji i těm, s nimiž nesouhlasím. Ale tomu asi neuvěří.