Ženy a věda: o české genderové slepotě

V Praze se konala konference o postavení žen ve vědě. Můžete nám říct, co vedlo k jejímu uspořádání, a jaké jsou její závěry?

K uspořádání konference českého předsednictví a Evropské komise Changing Research Landscapes to Make Most of the Human Potential vedlo několik věcí. Za prvé v roce 2009 uplynulo 10 let od pomyslného začátku této tématiky na evropské politické úrovni: byla ustavena Helsinská skupina o ženách ve vědě (poradní skupina Evropské komise), byla vydána komunikace Ženy a věda[1] a rozhodnutí Rady o Ženách ve vědě[2]. Konference tak byla příležitostí si tento fakt připomenout. Měla také zhodnotit to, co se za posledních deset let v Evropě podařilo, a určit směr, kterým se v oblasti „gender a věda“ ubírat do budoucna. Zároveň Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy podpořilo myšlenku, že by v rámci českého předsednictví měla proběhnout akce, která by se tomuto tématu věnovala. Jednání mezi EK a MŠMT tedy vedla k tomu, že se konference bude konat v Praze pod společnou záštitou.

Závěry konference nejsou příliš překvapující: Za prvé bylo zopakováno, že pro jakýkoli pokrok v této oblasti je nutná podpora na nejvyšších politických místech. Míra této podpory se v Evropě pochopitelně liší a můžeme říct, že v ČR jde z hlediska vládní Rady pro výzkum a vývoj o téma naprosto marginální. Rozhodně lze říci, že do roku 2005 se dle slov jejího tehdejšího předsedy Ing. Martina Jahna tématu vůbec nevěnovala a jsem si poměrně jistá, že od té doby také ne. Jediným hráčem, který v oblasti něco na státní úrovni dělá, je tak MŠMT, která má ovšem z hlediska tvorby vědní politiky, omezené možnosti. Dalším závěrem je to, že modernizační proces v univerzitách nesmí odhlížet od otázek rozvoje lidských zdrojů, a že stávající krize by měla být chápána i jako možnost či příležitost pro proměnu institucí – rovnovážné zastoupení žen a mužů přispěje k růstu inovativnosti a schopnosti hledat řešení na soudobé problémy. V neposlední řade bylo znovu řečeno, že pozornost je potřeba věnovat sladění pracovního a soukromého života, a je potřeba ve školách vychovávat mladé lidi tak, aby pro ně výzkumné kariéry byly zajímavé.

Jednou ze zásadních otázek je, jak k vědě přilákat mladé dívky. Co si myslíte, že je důležité dělat pro to, aby se studentky rozhodovaly pro akademickou dráhu?

Osobně se domnívám, že tento politický cíl přilákat více dívek, potažmo mladých lidí do vědy, ukazuje na tu obrovskou míru, do které je genderová politika ve vědě odtržená od obecné vědní politiky. Ve všech evropských zemích dochází k tomu, že roste nejistota zaměstnání ve výzkumu: trvalých pozic, pozic vedoucích týmů je omezené množství, roste počet lidí, kteří v postdoktorské fázi setrvávají několik dlouhých let bez jistoty kariérního postupu či vize setrvání na jednom místě v jedné laboratoři či katedře. Snažit se v takové situaci zvýšit počet těch, kteří jdou do výzkumu a dělají si doktoráty, mi přijde velice nezodpovědné – ve vědních dokumentech totiž nikdy nečteme, kdo tyto lidi bude zaměstnávat. Státní a univerzitní výzkum to být nemůže, protože pozice v něm nemohou růst úměrně tomu, kolik lidí končí doktoráty a úspěšně projdou postdoktorskou fází. Takže co s nimi? Výsledky výzkumu[3], na kterém jsme v letech 2006-2008 pracovaly, ukazují, že ve Velké Británii bylo v roce 2007 pouze 20 % lidí ve výzkumu, kteří budou mít někdy trvalou pozici – u ostatních se předpokládá, že budou pracovat tzv. na granty, tj. na základě tříměsíčních až tříletých smluv spojených s nějakým grantem.

Osobně bych tedy řekla, že před tím, než se budeme věnovat tomu, jak přesvědčit dívky, aby se ve větších počtech vrhly do vědy, bychom měly vyřešit to, jak z vědy udělat obecně zajímavé povolání s alespoň minimální pracovní jistotou a vizí kariérního postupu.

Jak byste popsala postavení žen ve vědě a problémy, se kterými se setkávají?

Problémy, se kterými se ženy ve vědě potýkají, se pochopitelně pojí s nastavením genderové kultury v naší společnosti. Na symbolické úrovni se racionalita, objektivita, technické myšlení a abstrakce pojí s maskulinitou. V dnešním proměňujícím se akademickém prostředí se k tomu připojuje důraz na rychlost, výkon, agresivitu, ostré lokty. Výzkumná práce si také historicky nese obraz určité řehole, něčeho, co člověka naplno pohltí, čemu se člověk cele oddá – není to prostě běžné zaměstnání, ale něco, co má člověka naprosto naplňovat. S tím se pojí kultura „dlouhých hodin“, to, že člověk má vlastně veškerý čas trávit „v laboratoři“. V dnešní době se k tomu pojí ještě vysoká míra flexibility a mobility – nutnost cestovat a být mimo svoje prostředí je běžnou nutností, zejména v přírodních vědách. Vlastně jen málo zemí se nějak systematicky věnuje problému „návratu“ po postdoktorské stáži zpět do vlasti. Mladý vědec či vědkyně je tak často nucen/a „jezdit po postdocích“, jak ve výzkumu řekl jeden mladý vědec, než se najde trvalá pozice – těch je ale, jak jsem řekla, jako šafránu. V neposlední řadě roli hrají i společenská očekávání ohledně dělby práce v rodině či představy o míře, do které by ženy měly chtít budovat pracovní kariéru, a to, jak se ženy s těmito nároky a tlaky samy vyrovnávají. Do jaké míry jsou schopné jim čelit a vyjednávat je ve svých osobních vztazích.

Jaké je postavení českých žen ve vědě, ve srovnání se ženami z jiných zemí?

Jak naznačují výsledky výzkumu, který jsem již zmiňovala, panuje v České republice dost jiná genderová kultura než v jiných zemích – jsou zde přijatelnější a viditelnější sexistické poznámky, vtipy, reklamy atd. To je asi první věc, kterou si člověk po návratu ze stáže uvědomí, říkaly některé účastnice našeho výzkumu. Jsou zde navíc velice rigidní genderové role. Jedna z účastnic našeho výzkumu např. uvedla, že když byla s manželem na stáži ve Švédsku, tak si její manžel na pracovišti vymýšlel, jak doma pomáhá – bylo tam trapné doma nepomáhat, s dětmi a domácími pracemi, ale vykonávat je zas tak úplně nechtěl.

Co se týká statistik, v ČR je nižší zastoupení žen ve vědě než je evropský průměr, a je daleko i za čísly z jiných postsocialistických zemí. To je do určité míry dáno mírou investic do výzkumu – tzv. indikátor hrnce medu spolehlivě ukazuje na závislost mezi výší investic do výzkumu a zastoupením žen: čím více peněž, tím méně žen. V českém případě jsou krásným dokladem technické vědy, kde v posledních letech investice dramaticky rostou, počet žen je marginální a představuje asi 15 %. Na vedoucích pozicích ve vědě je situace také tristní – stačí se podívat na konferenci rektorů nebo vedení Akademie věd. Asi hlavní problém v ČR je, že kromě pár výjimek téma není politicky vůbec podporováno, takže těch pár aktivit, které zde jsou, vycházejí zespoda, od lidí, které téma zajímá, či ze soukromé sféry. A druhým problémem je to, že zde neexistuje tlak „zespoda“ – že vědkyně a vědci netlačí na to, aby věda byla více rovná, aby ženy byly ve vedení institucí atd. Ve Velké Británii nebo severských zemích toto sehrálo velmi důležitou roli. Ostatně bez tlaku vědkyň a genderových výzkumnic by se tématu nezačala věnovat ani Evropská komise. A trvalo to dlouhých šest let od roku 1993 do roku 1999, než se to podařilo.

Existuje nějaká strategie, na úrovni státních institucí, která by se genderovou nerovností ve vědě zabývala?

V České republice žádná taková strategie neexistuje. Například návrh Národní politiky výzkumu, vývoje a inovací ČR na léta 2009-2015 se tématu nevěnuje vůbec, a to ani v sekci lidské zdroje, jak tomu bývalo dříve. Ten dokument je naprosto genderově slepý. V jiných zemích jsou programy na zvýšení žen mezi profesorkami či obecně vedoucích postech, mentoringové programy, programy pro studující technických škol, instituce přijímají opatření z hlediska sladění pracovního a soukromého života atd.

Jakým způsobem by se to mělo změnit?

Odpověď  jsem, myslím, už částečně dala – myslím, že kromě resortních priorit MŠMT je potřeba, aby se tématem vážně začala zabývat vládní Rada pro výzkum a vývoj, neboť to je místo, kde se – dle mého názoru netransparentně – utváří česká vědní politika. Kromě toho by se k tématu musely také přihlásit další důležití hráči, vedení AV ČR a jejích ústavů a Konference rektorů. Genderová rovnost, jak řekl jeden z představitelů vědní politiky ve výzkumu, který jsme dělali v letech 2005 a 2006, je luxus, který si nemůžeme dovolit[4]. Je nutné, aby se genderová rovnost stala součástí tvorby politiky – nemůže být nějakým přívažkem, který se posléze doplní, neboť hlavní parametry, které mohou dosahování genderové rovnosti komplikovat, jsou už do dokumentů, strategií a plánů vepsány. 

Dále by bylo potřeba provést široký výzkum toho, jaká témata je potřeba řešit z hlediska samotných vědkyň a vědců. V rámci Národního kontaktního centra – ženy a věda pochopitelně informace v tomto ohledu získáváme, nejde ale o ucelený obraz, který by bral v potaz různorodost v rámci výzkumných disciplín, rozdílů mezi nároky na výzkumnou práci v akademii a na univerzitách atd.

No a v neposlední řadě si myslím, že by byla potřeba nějaká širší mobilizace samotných vědkyň, které by samy pojmenovaly problémy a překážky, které je potřeba řešit a případně se samy začaly vyslovovat proti praktikám či chování, které považují za problematické, ale proti kterému je obtížně vystupovat – nálepku hysterky, která nemá smysl pro humor, člověk dostane docela rychle.

Na konferenci byly představeny strategie různých zemí ke zlepšení postavení žen ve vědě. Napadá Vás nějaká, ze které by si mohla vzít příklad Česká republika?

Nechtěla bych zde jmenovat nějaká konkrétní opatření. Jaké jsou problémy zhruba víme. Z mého pohledu by skutečně bylo asi nejdůležitější otevřít širokou debatu se zástupci výzkumných pracovišť a univerzit, vládní Rady a výzkumnou komunitou o tom, co v této oblasti dělat.

Z diskusí s vědkyněmi je ovšem patrné, že cokoli, co se pojí s péčí o děti – mateřské školy, návrat do zaměstnání, stáže a příspěvky na péči o dítě během stáže, organizace pracovní doby – by pravděpodobně našlo podporu. Když je možné v rámci ústavů financovat výstavbu fitness center, tak nevidím důvod, proč by tam nemohly vznikat také školky.

Co Vás osobně přivedlo k vědě? Bylo to jasné rozhodnutí? Podporoval Vás někdo ve Vaší volbě?

Nemůžu úplně říci, že „jsem ve vědě“. Rozhodně se tak necítím. Vlastně v současné době – akademické prostředí se skutečně velice silně proměňuje jak z hlediska měření výkonu, tak z hlediska financování – se moje navázání na vědu možná ještě rozvolňuje. Člověk o akademické dráze uvažuje, protože ho baví se věnovat nějakému problému, zkoumat ho do hloubky, věnovat mu čas i sebe, svým způsobem. V současné době se mi ale zdá, že důraz je spíš na to, kolik bodů nasbírám a jestli správně vyplním všechny výkazy a formuláře.

Nicméně k Vaší otázce. Genderová tématika mě začala zajímat na gymnáziu a díky tomu, že jsem se učila angličtinu, tak jsem hned po revoluci měla hodiny s rodilými mluvčími – a byly mezi nimi i ženy, které nám dávaly číst feministické texty nebo s námi o feministických tématech hovořily. Gender mě pak provázel i na VŠ, i když jsem studovala anglistiku a amerikanistiku... No a po ukončení VŠ jsem měla to štěstí, že mě přijala Dr. Čermáková do svého týmu Gender & sociologie v Sociologickém ústavu AV ČR, kde jsem se dostala k tématu gender a věda. Ale vlastně to nebylo tak odtažité od některých témat, která mě lákala již na VŠ – gender, jazyk, moc, vědění. Proto mi vlastně téma gender a věda přišlo, řekla bych, nějak hned blízké.

Poznámky:

Více informací k tématu si můžete přečíst v závěrečné zprávě z konference, kterou Marcela Linková nazvala: "Nejde o to měnit ženy, ale vědeckou kulturu"

Národní kontaktní centrum – ženy a věda je od roku 2001 detašovaným pracovištěm Sociologického ústavu AV ČR, a zaměřuje se na genderovou problematiku ve vědě, s důrazem na zlepšení postavení žen. Svou činnost vyvíjí ve dvou základních liniích. Zaprvé se svou činností snaží podporovat badatelky a mladé lidi ve vědě, a rovné příležitosti jako takové, zadruhé se věnuje zkoumání feministických epistemologií a celkově produkce vědy a jejích teorií z genderového hlediska, což otevírá řadu otázek po způsobu, jakým se produkuje a ustavuje vědění, moc a gender v rámci vědy.

NKC-ŽV "realizuje projekty Infomat, Bariéry nebo Noc vědkyň a vědců. NKC-ŽV také publikuje vlastní informační newsLetter a online časopis Kontext: časopis pro gender a vědění. Dále organizuje workshopy a konference tematizující postavení žen a mladých lidí ve vědě a výzkumu" (citováno z webových stránek NKC).  

Marcela Linková je "vědeckou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR, v. v. i. Je členkou výzkumného oddělení Gender a sociologie a koordinátorkou NKC-ŽV. Její výzkumný zájem se soustřeďuje na zkoumání postavení žen ve vědě, konstrukci vědeckých institucí a vědění z genderového hlediska. Ve své výzkumné práci vychází z přístupů feministických vědních studií. V současné době je řešitelkou jednoho mezinárodního (Knowledge, Institutions and Gender: an East-West Comparative Study, Evropská komise – 6. rámcový program, 2006–2008) a jednoho domácího grantu (Národní kontaktní centrum – ženy a věda, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – program EUPRO, 2005-2008). Dále je českou řešitelkou projektu WS Debate (Evropská komise – 6. rámcový program, 2006 – 2007). Je také členkou External Advisory Group Science in Society Evropské komise a členkou Rady pro podporu účasti AV ČR na evropské integraci výzkumu a vývoje. Pracuje rovněž jako předsedkyně Pracovní skupiny MŠMT pro postavení žen ve vědě." Profil převzat z webových stránek NKC.