Čečenská společnost je nemocná

Těch sedm vražd samozřejmě není  možné  přičítat šíleným tradicím,  ale nemocné  společnosti. Je  to  psychologický a  morální  důsledek sociálního a  ekonomického  rozpadu společnosti, která byla  dlouhá desetiletí pod extrémním tlakem vystavena extrémnímu násilí.

Čečensko  dříve  bylo národem s vlastními, po staletí udržovanými tradicemi, které tvořily  integritu a  stabilitu horského společenství. To, co se děje  dnes,  včetně  popsaných sedmi  vražd, je patologií, způsobenou kolektivním posttraumatickým syndromem. Čečenská společnost dnes  čelí celému komplexu  destabilizujících faktorů a to  i přesto, že  v zemi  vládne klasický totalitní režim, samotnou (válkou smrtelně unavenou) společností uznávaný  jako  jediná  možná alternativa. 

Kadyrov či  Nuchadžijev  jsou veřejné osoby v historicky schizofrenní pozici. Mají spravovat společnost, odsouzenou válečnými událostmi k zániku. Vnitřní patologické jevy jako divoká   meziklanová nenávist, wahabismus, patologické jevy v rodině samé, a potažmo i  ještě  nastupující  genderová nenávist  jsou problémy,  které  budou Moskvou dosazení a trpění  představitelé zvládat  velmi  těžko. Společnost  likviduje sama  sebe. Lidé nezvládli, ani  nemohli  zvládnout  tu  obrovskou míru  křivd,  o  kterých  my  máme tak zhruba  pět  procent  informací. A samozřejmě – nejpostiženější je mladá generace, ke  které  patřily nebohé zavražděné ženy - vyrůstala v naprostém vakuu.

Paní Gannuškina je  významná představitelka renomované  lidskoprávní organizace Memorial a jistě  zná do  podrobností  vývoj  rusko-čečenského  konfliktu. Chápu její rozhořčení, chápu její potřebu jej ventilovat. Znám i některé ženy, které v článku zmiňuje. Popravdě  řečeno, není  mi ale moc jasné,  co  vlastně  a  hlavně  KOMU  a  PROČ  chce  svým  článkem  sdělit. Publikovat   takový  článek, aniž by autorka věděla a naznačila, jak  je  možné  pomoci dalším ženám, ohroženým šílenými muži,  znamená  pro nezasvěcené čtenáře VNĚ Čečenska   jenom  tendenční, paušalizující  informaci, která jen  přiživí mediálně živnou averzi  k tomuto  nešťastnému národu. Chápu potřebu naléhavost apelu. Ale  vzít si na sebe odpovědnost za jakoukoli zobecňující interpretaci toho,  co se těm ženám stalo, je velice závažná věc, a paní Gannuškina  je  první  člověk, který by toto měl dobře vědět.

Vím, že v Grozném existují menší nevládní lidskoprávní  organizace, které  se zabývají  i psychologickou  prací s rodinami. Kolektivní dlouhotrvající stres vyprodukoval množství duševně vyšinutých jedinců, jejichž dílem byly  i tyto vraždy. Na to je  třeba  se zaměřit, pracovat  s rodinami, pracovat s mladou  generací. Sami  o  sobě   to   říkají – nejsme   normální. Z vlastní  zkušenosti  práce s rodinami a mladými  lidmi v Grozném vím, že existují cesty, jak pomoci  například  podporou mezigenerační komunitní a svépomocné  práce (více  o  projektech o.s. Berkat v Čečensku na  www.cecna.cz  nebo www.berkat.cz).

Genderové násilí je v čečenské společnosti  jev   zcela  nový, a většina Čečenců  se  za něj  velmi stydí. Prezentovat  je  v západním paradigmatu uvažování může  jen  přilít  oleje  do  ohně, myslím. A  dovolávat se dodržování zákonů Ruské  federace mi v tomto  případě a  za   současné situace v Rusku připadá  až  komické. 

Jana Hradilková