Happening s vlajkou Tibetu efektnější než jednání?

Byla jsem shodou okolností v tento den, 25. září 2008, v Poslanecké sněmovně přítomna, protože jsem moderovala tiskovou konferenci naší strany, jíž se aktuálně zúčastnila i poslankyně Zuzka Bebarová-Rujbrová, předsedkyně Petičního výboru PS PČR. Právě ona z titulu své parlamentní funkce čínské hosty provázela a nutno dodat, že tito byli členy reciproční delegace poté, co čeští zákonodárci v uplynulém období navštívili Čínu a v rámci ní i – Tibet.

Nemohu souhlasit se zněním prohlášení tiskové mluvčí Strany zelených paní Evy Rolečkové (a také asistentky poslankyně Kateřiny Jacques paní Moniky Horákové), které jsem si přečetla na webových stránkách tiskové agentury gitA. Obě ženy v prohlášení mj. poukazují na dopis poslankyně Kateřiny Jacques adresovaný předsedkyni Petičního výboru PS PČR Zuzce Bebarové-Rujbrové (KSČM) s žádostí o informování čínské delegace o usnesení Sněmovny ve věci Tibetu. Tento dopis údajně »zůstal bez odezvy«.

Nerozumím tomu, jakou »odezvu« měly pisatelky na mysli. Předání dopisu poslankyně Jacques čínské delegaci? A proč jej nepředala paní Jacques sama? Coby řadová občanka vím, že kdokoli může zajít na jednání petičního výboru, která jsou veřejná. Pro člena zákonodárného sboru se toto právo nabízí tím více. Proto tedy mohla poslankyně Jacques spíše, než psát dopisy s žádostmi, nalézt čas a dostavit se na jednání onoho konkrétního petičního výboru, jehož se zúčastnila čínská delegace, a na něm pohovořit s čínskými poslanci o čemkoli, co ji tíží. Třeba i o problematice dodržování lidských práv v Tibetu či v celé Číně.

Nestalo se však tak. Místo toho poslankyně Jacques využila své mediální přitažlivosti a raději prohovořila do kamer a diktafonů mnohých novinářů přítomných v Poslanecké sněmovně. Vnímám samozřejmě, že je mediálně vděčnější a efektnější, když politik hovoří pro média, zejména elektronická, než když pracuje tam, kde pracovat má – na jednáních.

Neodpustím si komentovat i další vyjádření v »zeleném« prohlášení. Cituji: »Někteří poslanci a poslankyně se proto rozhodli naplnit literu usnesení přímo na plénu sněmovny. Namísto běžného uvítání rozbalili tibetskou a taiwanskou vlajku.  Znovu tak upozornili na problém porušování základních lidských práv a svobod, kterého se Čínská lidová republika i přes mezinárodní kritiku dopouští.« Opravdu nevím, zdali se litera usnesení, aby poslanci »aktivně vystupovali na obranu lidských práv obyvatel Číny a Tibetské autonomní oblasti« naplňuje tak, že se protestně rozvine vlajka separatistické části územního celku. To nepovažuji za aktivní vystoupení, to považuji jen za happening, chcete-li mediální humbuk, který bezpochyby v naší mediální době nemůže ujít pozornosti. Ale nic více! Já však za aktivní vystoupení stále ještě považuji jednání s uplatněním účinné a konkrétní argumentace. Proč k němu poslankyně Jacques a další protestující poslanci nepřistoupili?

A ještě něco mi nedá spát. Skupina přátel Tibetu a Skupina přátel Taiwanu, jejímiž údajnými členy jsou mnozí z těch, kdož tibetskou (taiwanskou) vlajku rozvinuli, v Poslanecké sněmovně právně neexistují, což si lze ověřit na oficiálních webových stránkách Poslanecké sněmovny. Je tedy seriózní ohánět se těmito »skupinami« v oficiálních tiskových prohlášeních? Je tedy legitimní titulovat se předsedou/předsedkyní takové neexistující skupiny?

Monika Hoření, tisková mluvčí ÚV KSČM

Tisková zpráva SZ: ZDE