Jak nespolknout zavádějící argument

Co je nepřijatelné

Obecně Vodrážkův článek ukazuje, jak je snadné soudit, když si člověk neumaže ruce při práci na konkrétních projektech v oblasti prosazování genderové rovnosti a nemusí se potýkat s převáděním abstraktních teoretických koncepcí do praxe v rámci existujících sociálních struktur. Od zeleného stolu možná lze teoretizovat o totální revoluci a „feminismu ‘mimo‘ systém represivního a hegemonického panství“, v reálu však jde především o neustálé vyjednávání, konkrétní evoluční změny a vědomí, že současný systém nelze vytknout před závorku a tvářit se, že nestrukturuje naše životy a jednání. Sám Vodrážka je ostatně dobrým příkladem toho, jak těžké je oprostit se od hegemonie současného genderového řádu. Jeho zjednodušování, nedostatek empatie a přehlížení úsilí žen jsou v přímém rozporu s explicitně formulovanými východisky feministického myšlení.

To je ostatně to, co mne osobně na Vodrážkově argumentu nejvíc irituje. Ta snadnost, s jakou charakterizuje dlouhodobé úsilí tolika lidí v lepším případě jako marnost, v horším jako kolaboraci s „hegemonickým panstvím maskulinní společnosti“. Toto úsilí má různé podoby od akademického bádání až po realizaci konkrétních „praktických“ projektů. Obejít se nelze ani bez jednoho. Feministky v akademii vytváří teoretické nástroje, které nám umožňují pochopit různé aspekty genderového řádu, zcitlivují nás a nutí nás přemýšlet o všem našem konání v souvislostech. Zároveň studujícím ukazují, jak s nimi pracovat, a snaží se rozvíjet jejich kritické myšlení s důrazem na koncepčnost a argumentační přesnost. V tomto smyslu jde o stejně aktivistickou činnost jako je realizace projektů, jež se cíleně snaží měnit praktiky a společenské struktury směrem k větší genderové rovnosti.

Falešné konstrukce

Jak důležitý je koncepční přístup lze ostatně ukázat na Vodrážkově argumentaci, přičemž začít lze zdánlivou trivialitou – není žádný jeden feminismus. Existují různé feminismy s různými východisky, přístupy i cíli. Jednotlivé feminismy jsou navíc vnitřně rozrůzněné projekty, které realizují lidé s často velmi rozdílnými pohledy na věc. Vodrážka je v tomto ohledu nekonzistentní. Někdy používá singulár „feminismus“, to když konstruuje monolit, do kterého je snadné se trefovat. Nicméně výsledkem jsou vesměs banální, zjednodušující soudy. Jindy proti sobě staví subkulturní a etablovaný feminismus, to když chce implicitně vyzdvihnout ten první. Tento koncepční lapsus mu mimo jiné brání vidět, že různé feministické projekty mohou být různě zranitelné pokud jde o kooptaci systémem, ale především to, že hodnocení jejich „úspěšnosti“ závisí na pozici hodnotícího. Je výmluvné, že se Vodrážka diskurzivně prezentuje jako neutrální hodnotitel, aniž by svou pozici jakkoliv problematizoval. (Mimochodem, Vodrážka běžně netematizuje ani svou maskulinitu, která mu přináší v českém feministickém prostředí nezanedbatelné výhody – stejně mně.) Z jeho argumentů je však zřejmé, že zrovna nesympatizuje s akademickým feminismem, etablovaným feminismem či „byrokratickým eurofeminismem“. Proto nepřekvapí, že je opět prezentuje jako monolity, které lze snadno kritizovat.

Důležitější však je, že implicitně straní subkulturnímu feminismu a konkrétně anarchofeminismu, který rezonuje s jeho vlastní pozicí „radikálního feministy“. Jen jemu přisuzuje „zásadní“ otázky a rezistenci vůči „absorpci“ systémem, jen on je mimo kritiku. Přitom zrovna anarchofeminismus lze jistě kritizovat jako teoreticky neudržitelnou pozici.

Vedle nepřiznaného favorizování jedné konkrétní feministické tradice je však zavádějící i Vodrážkovo vymezování subkulturního feminismu proti akademickému feminismu, když navíc akademický feminismus implicitně ztotožňuje s tím etablovaným a naznačuje, že je neaktivistický a tak trochu natvrdlý (nechává se „absorbovat“ do systému, neklade si relevantní otázky). Toto „násilné“ polarizování není nosné minimálně proto, že prakticky všechny feministky v akademii jsou zároveň aktivní v neziskovém sektoru a řada z nich v rámci různých subkultur. Neplatí ani, že by sdílely stejná teoretická východiska. Není tedy jasné, kdo má reprezentovat Vodrážkův akademický feminismus?

Existence genderových studií v rámci akademie též není něco neproblémového – obor se podařilo založit jen díky dlouhodobému boji proti odporu významné části akademické vrchnosti a stále má velmi daleko k etablované disciplíně. Zcela v rozporu s realitou je pak Vodrážkovo ničím nepodložené tvrzení, že „’gender studies‘ jako významný produkt feministického diskurzu byly od počátku absorbovány do systému jako vědecká disciplína, která jen ‘sleduje různé sociálně a kulturně podmíněné rozdíly mezi muži a ženami ve společnosti‘.“ To snad lze vysvětlit pouze nepochopením postavení, východisek a cílů genderových studií v českém kontextu.

Pohrdavé odsudky

Rád bych si také přečetl kritiku akademické feministické scény vycházející z anarchofemistického prostředí, na kterou se Vodrážka odvolává. Musím však odmítnout, že by ženské organizace a akademická feministická sféra byly ve své většině neaktivistické či že by „mlčky poskytovaly souhlas hegemonickému panství maskulinní společnosti“. Tento povýšenecký argument myslím opět ukazuje, nakolik je autor odtržen od skutečného dění v ženských organizacích i akademii. Zosobňuje zde pouze svou vlastní představu o akademickém myšlení, když se vnitřně velmi různorodé feministické projekty snaží „násilně začleňovat do řádného celku“.

Koncepčně problematická je i řada dalších Vodrážkových argumentů jako například generalizující soudy o absorbčních schopnostech systému, které stojí na zcela nediferencovaném používání konceptu „systém“, či nevyjasněné rozlišování mezi absorbováním, integrací a kooptací. Nač však vést koncepční diskuse s autorem, který tak pohrdá všemi, kdo se „jen“ snaží měnit systém zevnitř.

Petr Pavlík

Autor reaguje na článek Mirka Vodrážky Jak spolknout feminismus.