Potřebujeme nový státní úřad pro sociální správu?

„Sociální pracovníci dnes nejsou centrálně řízeni,“ píše v MF Dnes předseda vlády, „a Ministerstvo práce a sociálních věcí jim nemůže dávat závazné instrukce a například nařídit, aby i s pomocí policie provedli kontrolu v problémové rodině za každou cenu a nenechali se odradit tím, že jim nikdo neotevírá dveře. Proto ministerstvo v rámci reformy chystá zřízení Národního úřadu pro zaměstnanost a sociální správu, který sjednotí systém sociálně právní ochrany dítěte.“ Člověk až musí obdivovat, kolik polopravd či překroucení skutečnosti se vejde do dvou rozvitých vět.

Sociální pracovníci a pracovnice pochopitelně centrálně řízeni jsou, stejně jako všichni ostatní, kdo vykonávají státní správu v přenesené působnosti. Jsou řízeni prostřednictvím metodických pokynů ministerstva práce a sociálních věcí – ovšem, takový pokyn nepřinutí sociální pracovníky a pracovnice „provést kontrolu za každou cenu“. On je ale nepřinutí ani centralistický úřad, leda by dostal pravomoc provádět domovní prohlídky. Po tom volá premiér, nedávno ještě opoziční předák hrozící se socialistického policejního státu?

Také věta „proto ministerstvo v rámci reformy chystá zřízení NÚZSS, který sjednotí systém sociálně právní ochrany dítěte“, má určité potíže podobat se pravdě. Tiskové materiály MPSV svědčí o tom, že sociálně právní ochrana se mezi důvody pro nový centralistický úřad objevila až po zveřejnění Kuřimského případu. Hlavní důvody, stejně jako záměr samotný, byly zveřejněny ještě před ním.

„V posledních letech přenesly socialistické vlády na obce velké břemeno v podobě agendy, která je zatěžuje finančně i organizačně. Na obce byly převedeny úkoly, s nimiž si často nevěděly rady. Stát nekryje celkové výdaje, které obce z přenesené státní správy mají. Tento přesun ze státu vede k roztříštěnému výkonu státní správy a nezajišťuje jednotnou interpretaci jednotlivých norem. Dnes se dávky platí na dvou místech. Úřady práce vyplácejí příspěvky v nezaměstnanosti a dávky státní sociální podpory. Obce pak lidem přispívají dávkami hmotné nouze, doplatky do životního minima a doplatky na bydlení. Databáze obou míst však nejsou propojené.“ Tak vznik nového úřadu zdůvodňují ministerské noviny Práce a sociální politika z první poloviny května nebo web MPSV v části Sociální reformy. O sociálně právní ochraně dětí ani slovo.

Zato zde nalézáme jiné tři argumenty pro zřízení nového úřadu: 1) obce jsou přenesenou státní správou administrativně a finančně zatíženy a stát jim ji nezaplatí; 2) různé obce postupují ve stejné věci různě; a 3) není společná databáze obcí a úřadů práce, která by sdílela údaje o příjemcích dávek. Otázka zní, jestli navržené řešení – vznik centralistického státního úřadu – účinně řeší uvedené potíže.

Nebylo by jednodušší obcím výkon státní správy zaplatit? Pokud není pro sociální pracovníky a pracovnice dostatek peněz nyní, zajistí jej vznik nového úřadu? Když s každým sociálním pracovníkem a pracovnicí přijde dostatek peněz na mzdu a provozní náklady, bude ještě vedení obcí výkon této státní správy vadit?

Obdobně se lze ptát při argumentu nejednotného přístupu obcí. Představte si, že vedete velký podnik s více pobočkami. Po určité době zjistíte, že některé pobočky si vykládají vnitřní postupy po svém a jejich činnost, ač by měly dělat to samé, se docela liší. Zřídíte kvůli tomu novou, větší pobočku, která ty ostatní srovná do latě? Nebo se pokusíte dobrat příčin a věc řešit v rámci současného systému – například zjednodušením a sjednocením podmínek činnosti? Poskytnutím metodického vedení a manuálů pro typické situace? Také třetí argument, nesoulad databází a systémů úřadů práce s obecními, budí otázky. Jestliže problém zní tak, že „databáze obou míst nejsou propojené“, zdá se jako možné, nicméně kuriózní řešení tato místa sloučit – namísto vytvoření požadované databáze. Ono na ni beztak dojde i v novém centralistickém úřadu: bude členěn podle činností – pokud se nepočítá s prudkým nárůstem počtu sociálních super-pracovníků a pracovnic, schopných zvládat všechny agendy najednou – podle území a bude proto vyžadovat softwarové propojení.

Úřad bude mít své ústředí a členit se podle území bývalých okresů. Okresní pobočky se dále rozdělí do území obcí třetího stupně. Zjednodušení a ujednocení? Prosím?

„Zřízení jednotné státní správy bude znamenat centralizaci informací a decentralizaci činností, především posílením sociální terénní práce,“ uvádí MPSV. Ano, jistě, centralistický úřad zvýší decentralizaci činností. A terénní sociální práce v něm jen pokvete: kdo pamatuje působení sociálních asistentů (s jejich nestálou pracovní dobou, těžko uchopitelným působením „v terénu“) v rámci bývalých okresních úřadů (s jejich úředními hodinami a dalšími atributy státního úřadu), o tom vůbec nepochybuje. Navržený úřad popírá dlouholetou reformu veřejné správy, jejímž cílem je přiblížit veřejnou správu lidem. Současná – pravicová a velký stát nesnášející – vláda říká, že přílišná blízkost škodí a je potřeba se kousek odtáhnout. Centralistický úřad není nejvhodnější způsob řešení potíží, s nimiž se sociální správa potýká. Má splnit jiný účel a potíže se sociální správou slouží jako zpětné zdůvodnění. Samo MPSV uvádí, že hlavní cíl centralistického úřadu je vyšší kontrola občanů a úspory v sociální oblasti: „Propojení informačních systémů a provázání postupů umožní efektivnější práci s klientem a snížení možnosti zneužívání sociálního systému. Bude tak umožněn lepší přehled o občanovi, o jeho motivaci, schopnosti a ochotě hledat zaměstnání a zúčastňovat se aktivačních programů, což se může odrazit v bonifikacích nebo naopak sankcích.“

Ministerstvo už bohužel neříká, jak je nový státní úřad v souladu s nedávno oznámeným snížením počtu státních úředníků. A kde ve vládním programovém prohlášení se o úřadu hovoří. Nebo která z vládních stran jej měla ve svém volebním programu. Lépe by se nám hledaly odpovědi na otázky, které tento návrh vyvolává.

Jako třeba na tu, jak by „tento plán mohl přinést úspory až několik miliard korun, aniž by bylo nutné dávky snižovat“? Bude to skrze nová úřednická místa, díky nově pořízeným budovám nebo snad díky novým automobilům a počítačům?

Ale nebuďme jízliví. Raději se konstruktivně ptejme, jestli by ministerstvo nemělo místo obecných proklamací formulovat jasná prohlášení, opřená o přesné analýzy a opatřená konkrétními údaji o personálním obsazení a zřizovacích a provozních nákladech. Pak bychom o návrhu mohli vést vážnou debatu, zvažovat jeho pro a proti a nechat traumatizovaného Ondřeje Mauera na pokoji. Prospělo by to jemu i nám.

Milan Šveřepa