Reakce na text Ženy, obecní politika a feminismus

Někomu to může přijít už jako folklór: Mirek Vodrážka napíše zamyšlení, kde značnou část kritického pohledu soustředí na Kateřinu Jacques, a já reaguji obhajobou poslankyně SZ. Má opakovaná obhajoba má ale své opodstatnění, které se pokusím vysvětlit ve druhé části reakce na Vodrážkův text "Ženy, obecní politika & feminismus", publikovaný 6. listopadu 2008 na gitĚ.

Texty Mirka Vodrážky čtu ráda a vždy se nad nimi zamýšlím. Často si říkám, že jeho kritický pohled je potřebný, kdyby ovšem kritika nebyla výhradně záporná. Ona i pochvala - byť se to nezdá - může být inspirativní. Ve Vodrážkově nejnovějším textu mě navíc poněkud dráždí striktní zařazení političek do několika nelichotivých škatulek.

Z žen, které v současné době působí ve vysoké politice, autor více kritiky tradičně věnoval jediné: Kateřině Jacques. Zařadil ji do kategorie "Chytré horákyně NE znamená ANO". Vše postavil na tom, že politička výsledek místního referenda o radaru, které před drahným časem proběhlo v obci Trokavec, okomentovala slovy, že lidé se rozhodovali na základě nedostatku informací. Vodrážka z toho vyvodil, že "politická paternalistická horákyně, která je, ale zároveň není feministka, se tak musí stylizovat do vševědoucí vědmy, která předem ví, že lokální NE je narozdíl od vládního ANO předem neinformované".

Nevidím to vůbec tak příkře. Místní referenda k radaru opravdu proběhla v době, kdy přesné informace nevěděl nikdo, včetně nejvyšší politické reprezentace. (Nejvíce informací o radaru se dostavovalo až ve chvílích, kdy se rýsovaly smlouvy Česka s USA a úplně nejvíce až po jejich zveřejnění.) Dokonce si vzpomínám, že Jacques tehdy - v jiné souvislosti - říkala, že i politici na informace čekají a potřebují je ke kvalifikovanému rozhodování. Takže si opravdu nehrála na "vševědoucí vědmu" a ani neměla v úmyslu vyvyšovat lidi působící v celostátní politice nad ostatní. Například v pořadu ČT Jana Buriana, věnovanému ženským osobnostem, totiž později uvedla věty ve smyslu, že se mýlí ten, kdo poslance a senátory automaticky považuje za ty nejfundovanější.

Vodrážka před časem v reakci na můj text, kde jsem s ním polemizovala o jiném postoji Kateřiny Jacques, mimo jiné uvedl: "...byl jsem motivován faktem, že je to jedna z mála političek, která se programově inspiruje genderovým diskursem, a právě proto je pro feministickou a genderovou kritiku podnětnější než většina českých žen v politice pevně spoutaných s předsudky, stereotypy svého pohlaví a absencí feministického myšlení..." Tomu rozumím. V ostatních Vodrážkových textech ale sdelění tohoto motivu chybí a kritika tak může působit zcela jinak, než ji možná autor zamýšlí.

Podle mého názoru se mnohá kritika, snášená na hlavu Kateřiny Jacques, odvíjí od toho, že někteří lidé od ní očekávali něco jiného, než jim ona sama nabízela a slibovala. (Tím teď nemyslím explicitně Vodrážku.) Proto považuji za potřebné to neustále připomínat. Jacques například neslibovala, že bude levicová a za každou cenu proti radaru. Takže skryté výčitky některých genderových aktivistek nejsou spravedlivé. Neslibovala ani to, že Zelení splní sto procent svého programu, protože to je v jakékoli koalici nemožné. A neslibovala ani to, že SZ nepůjde do koalice s ODS, ale naopak, že středovost strany umožňuje koalici jak s ODS, tak s ČSSD.

Je samozřejmě jednodušší z opozičních lavic vykřikovat, že vše je špatně a že já bych to dělal/a lépe, než ti, kteří to zrovna dělají. To se líbí a tím se boduje. Složitější je vysvětlovat, že všechno nejde rychle a na plno, ale že se mnohé zdařilo, i když se o tom tolik nepíše. Jacques si v politice vybrala onu složitější cestu. Nepopulistickou a nevděčnou. Je jasné, že očekávání všech nemůže na sto procent naplnit. A málokdo si uvědomuje, že když se člověk dostane "nahoru", kde má zodpovědnost a rve se s realitou, vlastně zůstane (obrazně a nadneseně řečeno) sám. Málokoho pak zajímá, jaké podmínky k prosazování čeho má a že vlastně každý úspěch je víceméně zázrak. Každá zájmová skupina, která vidí prioritu jinde, chce prostě všechno, skromnost světem nevládne.

Názorným příkladem budiž nově zvolený prezident USA Barack Obama. Mám z jeho vítězství obrovskou radost, ale také si uvědomuji, jak to bude mít za nějaký čas těžké. Očekávání, zvláště po nezdařilých krocích administrativy George Bushe, jsou do něj - poměrně logicky - vkládána obrovská. Může je do puntíku všechna naplnit? Jistě, že ne. To by nezvládla armáda lidí, natož jeden člověk, byť s velkým administrativním zázemím. Mnohé se jistě zlepší, ale vsadím boty, že se najde plno lidí, kteří za čas začnou Obamovi vyčítat, že to a to se mu nezdařilo. A on - opět obrazně - zůstane sám s vědomím toho, jaká je realita.

Mám jednu radu pro začátek: Ponechme si kritický pohled a pranýřujme všemožné nešvary. Buďme ale spravedliví k lidem, kteří dělají to nejlepší, co umějí a za nimiž výsledky jsou, jen je populisticky nevykřikují. Opakuji: ona i pochvala může být inspirativní.

Text Mirka Vodrážky: ZDE