Vzpomínka na Jožku Jabůrkovou

Jožka Jabůrková obětovala své osobní štěstí a pohodlí ve prospěch těch, kteří zažívali v době první Československé republiky sociální vyloučení, a zvláště v období hospodářské krize ve třicátých letech minulého století žili v nejhlubší chudobě. Ve svém nelehkém životě jako dcera svobodné matky, na kterou se rakousko-uherská společnost dívala „skrz prsty“, stála vždy na straně slabých a utiskovaných. Její životní příběh, ať ho čteme z pera levicového či pravicového autora, je vždy popisován jako život naplněný prací pro druhé bez osobního profitu a nezištnou snahou zlepšit těžké podmínky chudiny, zejména dětí a žen. Neopominutelná byla její řečnická pohotovost a schopnost vyrovnat se v politickém souboji i oponentům z řad mužů. V období vzmáhajícího se fašismu Jožka Jabůrková vyzývala k vytvoření jednotné fronty proti němu. Z pozice členky Ústředního zastupitelstva hl. m. Prahy, jehož členkou byla po dvě volební období (na kandidátce komunistické strany), navrhovala odvážné sociální, školské a zdravotnické projekty, které mohly zlepšit situaci dětí a matek obecně, zejména pak těch z dělnických a chudých rodin. Mnohé z těchto jejích vizí se uskutečnily až v poválečném období – jesle, mateřské školy, školní jídelny, hřiště a plovárny, nemocnice a porodnice, levné byty. Jabůrková usilovala také o zrovnoprávnění žen. Myslím si, že české (československé) ženské hnutí nemůže odkaz Jožky Jabůrkové ignorovat, neboť její veřejná činnost se odvíjela plně v intencích požadavků, které stály i u zrodu Mezinárodního dne žen.

Jako aktivní odpůrkyně nacismu byla hned první noc po vzniku Protektorátu uvězněna a odvlečena do nacistického koncentračního tábora Ravensbrück. Závěr jejího života v roce 1942 byl velmi krutý. Jožka Jabůrková prakticky přimrzla po brutálním polévání studenou vodou k podlaze pověstného lágrového »bunkru«. O to trapnější je, jaký osud prožila nejen světlá památka na tuto osobnost, ale i z hlediska uměleckého velice zdařilá socha Věry Merhautové. Obě - Jožka Jabůrková i její bronzové spodobnění -  si prošly svým martýriem. Socha byla instalována v šedesátých letech v Praze-Košířích,  po změně režimu byla odstraněna, aby se zásluhou levicových členů a členek Zastupitelstva hlavního města Prahy, Svazu bojovníků za svobodu a hrstky žen, které přežily ravensbrücký koncentrační tábor a Jabůrkovou osobně poznaly, vrátila na veřejnost - na důstojné místo na Čestném pohřebišti na pražských Olšanských hřbitovech.

Poslankyně Kateřina Konečná během pietního shromáždění 5. března připomněla některé Jabůrkové interpelace a vystoupení v pražském zastupitelstvu i články v jí redigovaném ženském tisku Rozsévačka. Pověstná jsou například Jabůrkové slova o tom, že „nechceme milodary pro naše děti, chceme práci pro jejich rodiče“. Jabůrková neuznávala dobročinnost a milodary, ke kterým se zejména v období hospodářské krize, jež Československo ve třicátých letech výrazně zasáhla, uchylovaly mnohé spolky a politické strany. Chtěla, aby společnost zabezpečila své poctivě pracující občany a občanky, dělníky a dělnice, služebné,  posluhovačky a další námezdně pracující tak, aby jejich děti nežebraly a nežily v bídě. V těžké zkoušce, kterou před ní osud postavil v podobě fašistické okupace, nesklonila hlavu a neodchýlila se ze svých postojů. Proto uchovávejme i nadále její odkaz.

Monika Hoření, autorka je novinářka