Vybrané proudy feministického hnutí

Jednotlivé proudy feminismu na sebe vzájemně navazují, podporují se, ale také se kritizují, jiné se dokonce zcela vylučují. Myšlení některých feministek/feministů nelze jednoznačně zařadit do jednoho z proudů, mnohem častěji je lze charakterizovat znaky několika proudů najednou. Z rozmanité krajiny feminismů vybíráme ty nejdůraznější.

Liberální feminismus

Když Betty Friedan publikovala v roce 1963 knihu Feminine Mystique, netušila, jak velkou vlnu vzedmutí mezi americkými ženami tímto vyvolá (viz druhá vlna feministického hnutí). Organizace NOW, jež záhy poté Betty Friedan založila, se stala hlavní propagátorkou liberálně feministických myšlenek ve Spojených státech.

Hlavním cílem tohoto proudu myšlení, jakožto vycházejícího z liberální politické teorie, je zákonná úprava rovných podmínek a práv pro muže a ženy. Tento významný proud feministického myšlení se tedy zaměřuje zejména na rovné podmínky ve vzdělávání, na diskriminaci na pracovním trhu, zastoupení žen v politice, ale také svobodnou volbu v otázce interrupcí, atd. Politika rovných příležitostí, gender mainstreaming, gender budgeting, diskriminace na pracovním trhu - to jsou pojmy, s nimiž liberální feministky operují nejvíce.

Liberální feminismus právě pro své zaměření na individuální práva netematizoval strukturální překážky a zkušenosti jiných rasových, etnických, věkových skupin a skupin jiné sexuální orientace. V současnosti však i mnohé liberálky podporují např. registrované partnerství.

Marxistický feminismus a socialistický feminismus

Marxistický feminismus vidí příčinu genderové nerovnosti v třídním rozdělení společnosti (důsledek produkce), socialistický feminismus spíše v propojení kapitalismu a patriarchátu (nicméně kapitalismus je systém mladý a místně omezený, proto v rámci tohoto proudu nelze hovořit o univerzálním a historicky neměnném útlaku žen). Oba proudy však více spojuje, než rozděluje - oba se shodují mj. na tom, na rozdíl od liberálek, že útlak žen není záležitost individuální, ale strukturní, a je vyvolán ekonomickou závislostí žen na mužích. Závislost je pak důsledkem jak kapitalismu, tak genderových stereotypů.

Hlavní analytickou kategorií marxistických feministek je třída, příčinou útlaku žen pak třídní diskriminace. Samozřejmě zásadní otázkou je to, zda ženy tvoří třídu. Nicméně, marxistické feministky se zaměřují na společenské podmínky práce žen a jak tyto ovlivňují myšlení žen a jejich vědomí sebe sama. Mezi hlavní témata patří trh práce (srovnání platových rozdílů, diskriminace, rekvalifikace a flexibilita, atd.) a slaďování práce s rodinným životem. Mezi nejdůležitější přínos marxistického (a socialistického) feminismu pak patří upozorňování na (v českém prostoru velmi dobře známou) "dvojí zátěž" žen - práce v zaměstnání a v domácnosti, a snaha o zviditelnění a ohodnocení domácích prací žen.

Socialistické feministky se zabývají podobnými tématy a přidávají další jako socializace, reprodukce, a operují s termíny jako odcizení (své práci, tělu, rodině).

Radikální feminismus

Radikální feminismus je vnitřně velmi rozrůzněný, a nejednoznačně definovatelný. Řadu feministek lze začlenit někde mezi liberální a radikální feminismus. Zjednodušeně však lze říci, že existují dvě kategorie radikálních feministek - kulturní a libertariánky. Oba proudy se zabývají zejména sexualitou, pornografií, lesbi(ani)smem, androgynií, na tato témata však mají často protichůdné názory.

Libertariánky (mj. odmítly spojení femininity s pasivitou a maskulinity s aktivitou) vycházejí z myšlenky, že reproduktivní role neumožňuje ženám rozvinout se svůj plný potenciál a volají po anrogynitě, protože ta v sobě kombinuje to nejlepší z maskulinity a femininity. Libertariánky neodmítají muže jako skupinu a maskulinitu jako takovou, ale obracejí pozornost na individuální případy diskriminace, nerovného zacházení, či přímo útlaku. kulturně definovanou maskulinitu odmítají kulturní feministky, které upřednostňují ženskost a kulturou definované ženství jakožto z obou to lepší. Podle kulturních radikálek by se ženy měly vyvarovat mužských vlastností a mužů vůbec (propagují lesbismus) - tyto feministky přišly s konceptem politické lesby (ženy, kterou přitahují muži, která však žije a podporuje lesbický život). Kulturní radikálky jsou vlastně separatistky, které odmítají patriarchát, prosazují život v ženských komunitách, za účelem zvyšování (sebe)vědomí žen jako skupiny.

Co se týče pornografie, libertariánky prosazují liberalizaci trhu s pornografií. Pornografie podle nich poukazuje na různé druhy sexuality a sexuálních tužeb, a přispívá tak k liberalizaci společnosti. Důrazně však odmítají, že obrazy násilí v pornografii odrážejí skutečné touhy žen (např. že ženy touží po znásilnění). Kulturní radikálky pornografii zcela odmítají, protože staví ženy do pozice objektu a/nebo mužovy hračky. Tvrdí, že neexistuje rozdíl mezi genderovou diskriminací (např. na prac. trhu) a diskriminací sexuální - a to proto, že sexuální vztahy jsou podle nich vzorem pro jakékoliv jiné vztahy ve společnosti.

Psychoanalytický feminismus

Vychází z Freudovy psychoanalytické teorie a navazují také na její rozpracování Jacquem Lacanem. Psychoanalýza obrátila pozornost na společenské konstruování naší identity v raných fázích dětství. Psychoanalytické feministky se tedy zabývají vztahem rodičů a dítěte, poukázaly na nepřítomnost otců při výchově dětí a v domácnosti vůbec a na důsledky této nepřítomnosti na vztah matky a dítěte. Upozorňují na to, že genderová socializace začíná od prvního okamžiku narození (vlastně ještě předtím, než se dítě narodí) a je velmi pevně dítěti v rodině vštěpována. Dále se psychoanalytické feministky věnují vztahu sexuality a (konstruování) identity jedince.

Problematickým bodem psychoanalytického feminismu je jeho zaměření na heterosexualitu a přítomnost obou rodičů při výchově (co když jeden z rodičů prostě není, co když jsou rodiči homosexuální páry, atd.), jeho přílišný důraz na genderovou socializaci v rodině (ta probíhá také mezi vrstevníky, ve škole, skrze média, atd.).

Multikulturní feminismus

S rozvíjející se teoretizací feministických konceptů a myšlení začaly ženy z rozvojových zemí upozorňovat na to, že jejich zkušenosti tyto koncepty neodrážejí. Kritizovaly západní feminismus za to, že je určen heterosexuálním ženám bílých středních vrstev západních společností a začaly popisovat vlastní zkušenosti. Poukázaly na rasismus západního feminismu a společností vůbec, na rasovou a etnickou diskriminaci v nejrůznějších aspektech společnosti, poukázaly na kumulaci rasového (či etnického) a genderového útlaku (při sexuálním násilí, na pracovním trhu, aj.).

Multikulturní feministky musí často řešit situaci, kdy chtějí upozornit na sexismus vlastních komunit, čímž by však byly nařčeny ze zrady a "poškození" své komunity vůči většinové společnosti.

Postmoderní feminismus

Jako postmoderní feministky byly označeny zejména tři francouzské myslitelky - Julia Kritsteva, Luce Irigaray a Helene Cixous, jež toto označení odmítaly. Vycházejí z poststrukturalismu, dekonstrukce a Lacanovy psychoanalýzy. Zaměřují se na jazykové struktury, zejména binární opozice (noc-den, světlo-tma, pravá-levá, aj.), které strukturují naše myšlení. V rámci těchto opozic je vždy jedna upřednostňována a vyzdvihována - a to ta "maskulinní". Jelikož jazyk má obrovskou moc tvarovat naše myšlení, postmoderní feministky požadují nahradit tento diskriminující jazyk jiným (např. dekonstrukcí opozic a/nebo jejich překračováním). Podle nich je však obtížné symbolický řád zpochybnit, pokud máme k dispozici jen slova v tomto řádu vzniklá.

Postmoderní feministky vnímají gender jako nevyhnutelnou součást identity jedince, je však podle nich otevřen individuální interpretaci a variaci, proto nepůsobí jako klec, v níž jsme zavřeni. Spíše jako neustále se vyvíjející či/a měnící nástroj, skrze nějž dáváme sobě a světu kolem sebe významy.

Ekofeminismus

Ekofeminismus je snad nejrozmanitější proud v rámci feminismu. V zásadě tematizuje spojení žena-příroda a upozorňuje na propojenost útlaku žen a degradace přírody (obě mají společnou příčinu - androcentrismus, mužský koncept soukromého vlastnictví a majetku vůbec), nicméně už není jednotný v pohledu na příčinu tohoto spojení. Některé ekofeministky trvají na kulturně-společenském přiřazení žen k přírodě, jiné tvrdí, že toto přiřazení má biologické základy. Ekofeministky se liší také v názoru na to, zda spojení žena-příroda odmítnout, vyzdvihnout, anebo tuto dualitu úplně překročit. Ekofeministky tvrdí, že dokud nepřestaneme ničit přírodu, neskončí ani útlak žen.

Ekofeminismus bývá kritizován za to, že není ani feminismem ani ekologickým hnutím, anebo že klade příliš velké a nesplnitelné nároky na každodenní život člověka.