Subverzivní estetika ženské divnosti

15.03.2007 07:55 | Mirek Vodrážka

Francouzský týdeník pro ženy ELLE přináší v aktuálním čísle z 12. března přehled módních trendů pro zimní sezónu 2007. gitA nezůstává pozadu a nabízí jistou reflexi v podobě textu Mirka Vodrážky na téma umělecké "anti fashion show" plísňových, plesnivých, igelitových a molitanových kožichů...
Foto: Tradiční ženský make-up se uměleckým zásahem výtvarnice Marie Hladíkové mění v antiformu s cílem potlačit mýtus ženské krásy a dát ženě expresivní uměleckou tvář.

Nemódní přehlídky (Fashionless show) a Batgirl, Yodagirl a bílý králík se snaží o propojení divadelního, performativního, módního, užitkového výtvarného a hudebního umění.

Zatímco v oblasti divadelního žánru pracují například s konceptem parodie, v oblasti výtvarného umění rozvíjí dadaistickou tradici, takže některé jejich artefakty, které prezentují na performativních iluzivních show, jsou ženskými „ready-made-fashion“, což je  neodadaistická forma, kdy průmyslově vyrobená oblečení, získávají status uměleckého díla zjinačenou prezentací. Například náhodně nalezené módní plavky se převrátí na ruby a takto je na svém těle pak prezentují nikoliv profesionální „topmodelky“, ale alternativní „bodyworkerky“.

Právě kolektivní improvizační práce s „ženským tělem“ je u mladých „bodyworkerek“, které nemají za sebou ani profesionální hereckou, ani castingovou zkušenost, alternativním východiskem nejen pro „hledání krajních mezí možností odívání a nositelnosti a splynutí s lidskou osobností“, ale zároveň i hledáním symbolického necenzurovaného ženského těla.

U tvůrkyň je patrný vliv feministického diskursu, který poukazuje na skutečnost, že reklamní průmysl svou masovou produkcí nejenže snižuje sebeúctu žen, ale především ničí ženská těla vlivem „diktátu mýtu krásy“. Umělkyně nehledají formu nějaké módní alternativy, a tím se odlišují nejen od skupin, které se snaží prezentovat alternativní módu s „ambicemi stát se centrem současné originální módy“ (viz Prague Free Fashion Weekend), ale odlišují se i od punkové subkultury potrhaných oděvů nebo kultury popelnicového vzhledu (grunge look) nebo módy, která vychází z kultury sado/maso. Jejich radikální estetická alternativa ukazuje, že nejde jen o popelnicový „vzhled“, ale spíše o popelnicový „obsah“, který ukazuje jak se sám obsah stává formou či antiformou.

Umělecká „anti fashion show“ tak stojí na předpokladu, že ženské necenzurované tělo má obrany vzdornou schopnost fungovat  jako kontra kulturní médium. Toto tělo se tak může stát nástrojem nové genderové sensibility, které hledá „alternativní obrazy krásy v ženské umělecké subkultuře“. Umělkyně sami deklarují, že chtějí všemi prostředky „bourat“ princip módní přehlídky - proto kombinují vizuální umění s divadelní akcí, staví na otevřené choreografii, která je plná náhodnosti a překvapení. Řečeno slovy samotných tvůrkyň: „hledáme alternativu k módnímu mainstreamu“.

Ačkoliv umělkyně pracují i s tématem „každá žena si někdy přála být modelka“, dělají to s  „ironií a nadsázkou, s možností splnit si sen, být na chvíli opečovávána a hýčkána, i zažít „hvězdnou“ zkušenost na módním molu, v alternativní formě“. Usilují nikoliv po genderově pasivní ženě, ale po „kreativní“, kterou chce „být sama sebou“.

Ženské tělo se stává v „anti fashion show“ nikoliv objektem sexualizované krásy či tělem uvězněným ve vězení módního průmyslu, ale divným artefaktem, kde „bodyworkerky“ prezentují svou vlastní spontaneitu a přirozenost a nesnaží se zakrýt ani své údajné „tělesné nedostatky“ pěstované mýtem krásy. Na svém těle, které je „výtvarným  dílem“, neprezentují jen nějaké alternativní módní šaty, ale spíše designové umělecké objekty.

Jiným charakteristickým znakem umělecké „anti fashion show“ je pop-artovský charakter, kdy se na pomyslném módním molu promenádují „bodyworkerky“ jako Batgirl (genderový protějšek Batmena), nebo se prezentuje dělnická oděvní kultura  pracovních šatů a ženských kuchyňských zástěr. Na performativní scéně si tak dává dostaveníčko nejen pohádkově fiktivní Černá Karkulka, ale i filmová Yodagirl z Hvězdných válek.

Tradiční ženský make-up se uměleckým zásahem výtvarnice Marie Hladíkové mění v antiformu s cílem potlačit mýtus ženské krásy a dát ženě expresivní uměleckou tvář. V estetickém diskursu „divnosti“ jsou vytvářeny i stříbrné šperky ve šperkařské firmě Galvenn. Hudebně obléká „anti fashion show“ svými experimentálními zvuky hudebník Ondřej Skala.

Pro vytváření „anti fashion show“ je charakteristické zároveň hledání antiformy vůči stávajícímu diskursu tradičních fashion show a režimu zviditelňování, proto se představení často vyznačují technickým zatemňováním scény nebo vybíráním zcela netradičních nebo nevhodných prostorů jako bylo například špinavé industriální prostředí kladenského dolu Mayrau, který dnes slouží jako hornický skanzen.

To, co je v mainstreamu módních přehlídek vždy důsledně odhalováno a zviditelňováno, je v umělecké „anti fashion show“  naopak znejasňováno, protože představení jsou formována i určitou filosofii vidění. Tato filosofie poukazuje na neviditelný původ obrazů, který určuje spíše neviditelná touha, sen nebo myšlenka. Proto se umělkyně brání i zjednodušujícím interpretacím, že v jejich uměleckých „anti fashion show“ je hlavním prvkem především ženský eros, neboť sami umělkyně kladou důraz spíše na to, co není vidět - na sny, které si sní ženy a muži - a tedy jistou iluzivnost obrazu a viděného.

Propracovaná estetika „ženské“ divnosti se projevuje především u umělkyně Michaely Huffsteter, která mnohé šatové objekty vytváří v diskursu artificiální „neestetické“ pomíjivosti a dočasnosti. Na základě například neetické módní kožichové kultury a designu koncipuje kolekce alternativních druhů kožichů – polystyrénové nebo recyklované.

Inspirována například strukturou plísně vytváří „kožichy z nekožichových materiálů“, respektive  tzv. „igelitové kožichy“ - plísňové a plesnivé.

Do igelitových nastříhaných šatových forem zavařuje například kusy chleba nebo plísňové a živočišné kultury, které nechává uvnitř organicky rozbujet, až se časem nafouknuté igelitové formy stávají živými kožichy plné červů, sametové hebké plísně a samozřejmě “žensky“ neodolatelné vůně. Plesnivé i plísňové „kožichy“ z nekožichových materiálů.

Za pomocí přírodních procesů tak módní estetika pomíjejícnosti a povrchnosti získává radikalitu skutečné alternativy k módě, neboť rozkládající se organický plísňový kožich transcenduje nakonec jakýkoliv tvar nebo estetizovanou formu.

Adornova estetická teorie, podle níž pravda uměleckého díla je často nečistá, pohoršující a dokonce nepochopitelná, tak dostává silný argumentační impuls prostřednictvím estetiky „ženské“ umělecké „divnosti“.

Estetická koncepce „anti fashion show“  zapadá i do postmoderního diskursu a snahy vymezit se vůči „vkusu“ a „vznešenému“ formou protikladu, jinakosti a odlišnosti.

Proti žensky „vznešenému“ módnímu vkusu se tak staví estetika ženské umělecké  „nechutnosti“ a „podivnosti“.

Jestliže nepociťujeme nechutnost a nechce se nám zvracet například nad „vznešenými a krásnými“ módními kožešinami jejichž kůže byla získána ze za živa stažených zvířat, zcela určitě se nám podaří dosáhnout „nechutnosti“ a vyvolat pocity hnusu nad krásou „igelitových plísňových kožichů, kterými hýbou živé červy“.

Dialektická logika umělecké identity může tak přinést obdobnou  „úlevu“ jako když pozřeme něco nechutného. Zvracení se tak stává součástí estetického prožívání.

Irigarayová říká, že to, co je skutečně „ženské“ spočívá ve „vnějškosti“. Esteticky „skutečné“ je proto spíše „ženský“ kožich, který má srst z plísně a hýbou jím živé červy a jeho protivou je jen estétsky upravená „pravá“ kožešina na nahém těle topmodelky.

Navzdory však netradičního a designérky „divného“ igelitového materiálu, s nímž umělkyně Michaela Huffsteter dosahuje při jeho zapařování a zavařování specifického stříbrného nádechu, byla jednou oslovena mladou nevěstou se žádostí, aby na základě plísňových kožichů pro ni navrhla  svatební „stříbrné igelitové šaty“. Navržené svatební šaty (bez svého radikálního subverzivního obsahu) pak byly skutečně realizované v jednom pražském profesionálním krejčovském studiu.

Ačkoliv volné uskupení mladých umělkyň neprezentuje své umění nijak programově „politicky“, přesto skutečnost, že umělkyně reagují právě na každodenní politiku mýtu krásy, jejich  „anti fashion show“   se přesto řadí do kategorie jedné z nejsubversivnějších forem současného ženského umění.

psáno pro GITu, autor je feminista, hudebník, publicista, externí spolupracovník GITy

 Volné uskupení mladých akademických ale i neakademických umělkyň Michaela Huffsteter, Hana Poislová, Nora    Sopková, Michaela Gorcová, Marta Uhlárová, Marie Hladíková a další) se svými projekty