Subverzivní metodologický shift - "z" genderu "o" genderu

Filosofie je nejen kritická, ale i subversivní ve smyslu epistemologické sebepodvratnosti. Má k tomu jak historické, tak i diskursivní předpoklady, neboť jako jedna z mála společenských disciplín si systematicky - od Kantových dob - klade otázky, které se týkají kritického zkoumání vlastních předpokladů a základních pojmů. Jiná disciplína to metodicky a soustavně nedělá. Pro Heideggera, Derridu, ale i pro současné feministické autorky jako je Nancy Fraser je tato subverze nástrojem redefinice a kulturního boje, který umožňuje nejen destrukci tradiční architektury západní ontologie, ale i způsob, jak narušovat dominantní kulturní kódy, aby se otevřela možnost prosadit symbolické uznání skupinám, které jsou znevýhodněny na základě utlačujících diferencí.

Undergroundová zkušenost mě navíc naučila, že ontologický posun může učinit každá lidská bytost, když si dobrovolně sama pod sebou podřeže danou sociální i intelektuální větev. Tak je možno interpretovat i základní znaky lidství a emancipaci člověka, jak ji naznačuje F. Nietzsche.

Selhání žitých daností (ponejprv to byly naše "instinkty") je možná první předpoklad, který zakládá umění sociální performativity a konstruuje první záchvěvy transcendence. Undergroundový básník Pavel Zajíček a člen skupiny DG 307 v básni "tvůj kraj stejně jako můj kraj jde do prdele" vypráví, že právě v hraničním kraji stínů povstává tíživý a potící hlas, který nám oznamuje "jak nebejt, jak nelítat, jak nedýchat". Derridovsky řečeno je třeba "pozbýt struktury, zbavit verš metra, aby se podobal próze".

Prožitek pádu z dané existenciální a sociální větvě na tvrdou zem může být šancí začít se stavět na vlastní nohy. Samotný pád-let je pak ontologickou zkušeností – krátkou existencí ve velké nejistotě, úprkem ze světa dané normality, kdy i jistá forma šílenství může být způsobem jak se uvolnit z rozvětveného stromu Života nejrůznějších svazujících daností.

Tolik k základním předpokladům a motivaci subverzivního tázání se ve smyslu "krize genderu". Ale k meritu věci.

Zásadní vážný neklid a snahu o epistemologické podřezávání na genderové větvi jsem zakusil na konci devadesátých let, když jsem se  v říjnu 2000 zúčastnil odborně-populárního semináře „Gender(ový) diskurz“, který se konal ve VILA LANNA.

Tehdy jsem uvědomil, že pojem gender se stal v malé české intelektuální komunitě tak široce bezbřehým pojmem, že je možné se k němu vztahovat z nejrůznějších pozic, aniž by přitom existovala jakákoliv kritická potřeba zkoumat různost pojmových pozic, reflektovat protichůdné koncepty, nemluvě o filosofické potřebě a úkolu sledovat proces tvoření pojmu "gender".

Ojedinělé výzvy, například Jiřiny Šmejkalové, že "namísto tázání se po zbytnosti či nezbytnosti diskurzu je na tomto místě zásadní otázka, jak funguje a působí diskurz, včetně genderového? Kde ho najdeme, jak je produkován, reprodukován a regulován a zejména s jakými společensko-kulturními následky a dopady? K odpovědím na tyto otázky nás podle Foucaulta může přiblížit jedině důkladná diskurzivní analýza", byly a jsou spíše deklaratorními. Otázka "jak" většinou zůstává ležet ladem zahrnuta pod nánosem praxeologických vrstev "že". Většina příspěvků se tehdy nesla v duchu myšlení "z" pozice genderu než ve snaze kriticky uvažovat "o" genderu samotném.

Jakoby důkazem smysluplnosti pojmu byla skutečnost chaoticky rozkošatělého pojmosloví větvícího se napříč diskursivními dějinami a nikoliv chaos sám, v jehož spleti se ztrácely zásadní otázky jako například:

• Jak je pojímán pojem gender v českém prostředí?
• Jaká je jeho filosofická historie?
• Je správné akceptovat jednu ze zavedených definic, že gender je konstrukt, který se vyvíjí v čase narozdíl od pohlaví, které je neměnné?
• O čem vypovídá definice, že gender je společenský rod?
• V jakém smyslu (ne)může být gender organizující princip?
• Je gender věda narozdíl od feminismu, který je ideologií?
• Jak je strukturálně a diskursivně promýšlen vztah genderu a dichotomie?

Tyto a jiné otázky následně vyústily do ústřední otázky: není na místě, a to nejen z filosofického hlediska, nutno začít hovořit o "krizi genderu"?

Shodou okolností jsem v té době pracoval na výzkumném projektu kanadské socioložky českého původu Aleny Heitlingerové „Vliv domácích a zahraničních institucí na české ženské skupiny“, jehož výsledky jsem shrnul v práci publikované v roce 2006 v sociologickém sborníku Mnohohlasem - vyjednávání ženských prostorů po roce 1989 (Hana Hašková, Alena Křížková, Marcela Linková eds.). Součástí publikovaného textu byla původně právě i část nazvaná "krize genderu". Jelikož však text celkově překračoval jednak předem stanovený rozsah, ale především se vymykal i sociologizující koncepci sborníku, nebyla tato část publikována.

Text jsem proto samostatně publikoval v knize Decivilizace (Pavel Mervart 2007) pod názvem Teorie sociálních atraktorů a krize genderu.

V průběhu roku 2007 jsem se domluvil s iniciátorkou a šéfredaktorkou Genderové informační a tiskové agentury (gitA) Kateřinou Jonášovou, že připravíme cyklus rozhovorů na téma "krize genderu", které budeme postupně publikovat na internetovém portálu www.ta-gita.cz. gitA v rámci tohoto projektu programově podporovala například snahu vyjasnit si vztah mezi pojmy gender a feminismus v rámci tzv. "vnitřní diskuzi".

V průběhu roku vznikl první soubor rozhovorů, v kterém jsem se pokusil naskicovat určité témata a odpovědi, které by překračovaly akademická městská genderová centra (Praha, Brno), a mapovaly by i další oblasti (katedry genderových studií, občanská sdružení, sociologický ústav).

Čtenářům gitY se tak dnes nabízí blok rozhovorů, kterého se zúčastnilo devět autorek a autorů. Zda-li bude následovat další blok rozhovorů to bude záviste na mnoha dalších okolnostech, které současná redakce není schopna nyní  garantovat. I když tento malý první soubor nemůže ještě nic přímo dokazovat, přesto mnohé věci v souvislosti s "krizí genderu" naznačuje.

Například:

z rozhovorů vyplývá, že pojem gender se u jednotlivých aktérů vyvíjí a není definičně ukotven (to samo o sobě ale není ještě žádným znakem krize)

na druhé straně neexistuje potřeba po jeho redefinici a snaha o aktivním uchopení pojmu

s tím souvisí problém, že pojem gender se chápe spíše jako nějaká věc, pevná struktura (například stabilní sociální konstrukce) nebo jako universální podstata (sociálních vztahů jako společenský rod) a nikoliv jako strukturální událost

gender svou strukturální atomizací, apolitičností a ideologickou neutralitou posiluje - na rozdíl od feminismu -  fungování zavedených velkých ideologických formacích

pojem gender se zároveň pojímá jako daná fixní epistemologická struktura poznání či reprezentace

na jedné straně existuje velká různorodost v chápání pojmu genderu, na druhé je ale tato různorodost určena spíše nereflektovanou rozporností, protikladností a nepochopenou neslučitelností různých pozic a východisek

co podtrhuje oprávněnost hovořit o krizi genderu, je přímo skandální a krajně zvláštní skutečnost, že všichni respondenti svorně konstatují, že neexistuje jakákoliv diskuze

jestliže tvorba pojmu probíhá bez specifické diskursivní aktivity (například diskuze), pak krize genderu odráží daleko hlubší epistemologickou a

intelektuální krizi, do které zapadá současná převládající kupecká komunikace, která nahrazuje hlubší konsensus

rozhovory potvrzují i protikladné hodnocení a význam vztahu gender a feminismus i konceptu rovných příležitostí, atd.,

obecně shrnuto: absentuje analytika verifikované praxe, „jak" gender diskursivně funguje.

Z hlediska teorie kritiky jakoby konečnou stanicí genderových teoretických úvah byly postmoderní reflexe potíží pojmu gender (jak o nich hovořila například Judy Butler, která  v rámci konstruktivismu nahlíží i na samotné tzv. biologické pohlaví jako na produkt sociální konstrukce), a nikoliv kantovské variace na kritiku lidského rozumu ve smyslu sledovat „apriorní

osnovy lidské zkušenosti“, v níž nám některé věci ve své nedostatečnosti „ukazují za sebe“ na apriorní struktury, které svou "homogenitou nazírání“ vytváří zdání falešné apriority.

Jestliže jsem byl na konci 90. let veden snahou vyjasnit si více základní pojmy a metodicky jsem vykročil na cestu myšlení "z" genderu na pozici úvah "o" genderu, pak následná subverze měla za následek určitý epistemologický kruhový návrat - ad fontes - návrat k pramenům feminismu!

Existenciální feminismus první vlny nebo druhé vlny se jeví strukturálně podnětnější a atraktivnější než většina genderových analýz nebo úvah například na sociálně silně emitované téma rovných příležitostí.

Historiky pojem gender vznikl jako epistemologická kategorie, která měla ujasnit určité problémy uvnitř feministické teorie. Vlivem různých okolností se tato kategorie postupně na jedné straně emancipovala, na druhé straně se ale stala teoretickým apendixem zbaveným živoucí struktury. Právě proto se v této podobě nabízí jako ideální nástroj technizace především sociálně

„genderových“ problémů.

Tím, že se v analytickém konceptu genderu postupně začal spatřovat téměř všemocný nástroj a lék na všechno, postupně a hlavně nereflektovaně a potichu se zformovala "silné teorie" genderu. V rozporu s touto všemocnou kategorií a silnou teorií je ale do očí bijící skutečnost, že by se v české analytické provenienci našel sotva jediný výzkum nebo hlubší analýza reflektující například vztah mezi genderovým chování a chápáním světa a hudebními symbolickými strukturami.

Tato terra incognita ukazuje, jak povrchní a redukcionistické je současné chápání genderu a jak se zároveň vzdaluje i od hlubšího sepětí s feminismem, a jak plytce se chápe provázanost společenských diskursů.

Teorie genderu totiž může splňovat explikativní funkci pouze v kontextu širší teorie diskursivních struktur. Jenže právě hledání této teorie v souvislosti s genderovými analýzami  u nás zcela absentuje. Genderový koncept tak žije ve slonové věži nejrůznějších předpokladů. Proto smyslem rozhovorů na téma "krize genderu" je pokusit se dvířka v této věži aspoň trochu pootevřít.