Žena jako chodící vězení – toužebný obraz moci všech Svobodů

30.07.2007 14:54 | Mirek Vodrážka

V Dějinách šílenství popisuje Foucault institucionální proces jak se vynalézala nátlaková místa, kdy se administrativním příkazem vyráběla sociální morálka propojená s občanským zákonem. Této sociální architektuře odpovídal i imperativ práce, který vychází z předpokladu spojení „zákonů státu se zákony srdce“.
Snaha dostat mravnost pod úřední správu a zabránit například žebrotě a zahálce jakožto určitému „neřádu“ je vlastní pozdnímu středověku, buržoazní době, ale i současná společnost si vytváří vlastní regulativy.
Odhlédneme-li od státem reglementované povinné pracovní docházky za komunismu, která vylučovala zahálku včetně žebroty, ani dnes většině společnosti nepřipadá něco podivného na tom, když například politici, úřady a policie vykazují z určitých míst žebrající lidi, kteří navíc dostali označení „bezdomovci“.

Už samotný název „bezdomovci“ však napovídá, že společnost se dívá na tuto skupinu jako na lidi, kterým něco elementárně sociálního chybí a proto se stávají i vhodným objektem pro nátlakovou sekundární socializaci.

Na „bezdomovce“ jsme si navykli nahlížet měřítkem sociálních nedostatků, ve skutečnosti jejich autentická forma vykazuje v mnoha aspektech podoby sociálního přebytku, extrému či pouze amplifikovaných  zbytnělých forem sociálního řádu.

Nikdy nezapomenu jak jsem na americké dálnici, která protínala arizonskou poušť spatřil muže, který po dálniční krajnici tlačil před sebou svůj obrovský nákupní vozík obsahující všechno co k životu potřebuje a jako planetární bezdomovec kráčel jakoby odnikud nikam. Zahlédl jsem ho na poslední moment z auta a díval jsem se na něj fascinovaně jako na planetární superznačku, která v sobě zahrnovala některé rysy postmodernity – hypermobilitu, rušení hranic soukromé versus veřejné i extrémní otevřenost smyslu sociální existence. Ve svém pohybu byl jakoby „dál“ než všichni globalizovaní nomádi s letenkami v kapsách či plnými nádržemi v autech.

„Bezdomovci“ jsou viditelnějším znamením samotné společnosti, protože ukazují společnosti její vlastní extrémy a to i v genderových vztazích.

Když  jsem bydlel na Starém městě, tak na přelomu 21. století se v podloubí sousedního domu udomácněl na dlouhé roky jeden „bezdomovecký“ pár. Celetná ulice, která se během dne až do pozdní noci proměňovala v různě hustou, přesto neustále protékající planetární turistickou zlatou říčku, byla místem kde stačilo jen vytáhnout malé rejžovací sítko v podobě čepice nebo umělohmotné misky z planetárních bufetů rychlého občerstvení a rýžovat nejrůznější měny světa. Budovatelské liberální heslo polistopadové transformace - „peníze leží na zemi a stačí je pouze zvednout“ -, dostávalo právě na Královské cestě prostřednictvím bezdomovců svou  reálnou i hluboce symbolickou podobu. Odpověd na globalizační politiku produkující „bezdomovectví“ jako sociální externalitu je globalizační „homeless“ ekonomika.

Muž a žena s neurčitým věkem mezi 40 a 50 lety se během dne pravidelně střídali na jednom místě a malý pejsek s nimi dotvářel jejich marketingovou sociálně orientovanou image.

Jednou jsem zažil jak muž z tohoto globálního turistického rýžoviště platíc u pokladny v obchodním domě Kotvě se dal do řeči s pokladní a sociálně ji demoralizoval svým vyprávěním kolik si denně vydělá (jednou to bylo prý i osm tisíc a většina peněz byla v eurech), a jako správný podnikatel neopomněl zdůraznit náklady v podobě stravy psa, kterému zrovna zakoupil celé grilované kuře. Pokladní, která brala měsíčně tolik, co on se štěstím vydělal jen za jeden den, musela aspoň v duchu zapochybovat o smyslu normativnosti své práce.

„Bezdomovecké“ partnerské pravidelné výdělečné střídání doplňovaly v odpoledních hodinách ritualizované halasné alkoholické hádky, které začínaly ulicí se rozléhajícím mužským zvoláním: „Ty kurvo!“ a pokaždé končily smířlivou  ranní kocovinou. Nejen zde ale i na Hlavním nebo Holešovickém nádraží jsem se setkával se zvláštním genderovým extrémním jevem - jakoby muži byli více „muži“ a ženy „ženami“ ve smyslu stereotypní nadřazenosti "silného" pohlaví nad "slabým".

Zatímco u majority jsou znaky genderové dominance a podřízenosti  většinou vytyčeny od „přirozené“ neviditelnosti do sociálně tolerované únosnosti a neustále jsou změkčovány v rámci procesu společenského vyjednávání, naopak tato minorita obnažuje diskurs genderového řádu způsobem, že  z jeho „přirozenosti“ vyčnívají i holé kosti.

I reklamní pivní heslo „chlapi sobě“ dostává právě v souvislosti s alkoholem u této society tvář klanové horečky.

Možná co majoritní společnost nejvíce znervózňuje a co ji vadí na „bezdomovcích“ je právě skutečnost, že tato skupina veřejně obnažuje to, co se společnost neustále snaží „socializovaně“ umně potlačovat, utajovat a transformovat – tedy své vnitřní sociální rozdíly a rozpory.

„Bezdomovci“ jakoby všem kolemjdoucím říkali: „Stačí vlastně málo, stačí změnit v životě pár okolností a podmínek a budeme si všichni z podstaty sociální struktury soběpodobní.“ Veřejně se tak „přirozeně“ demonstruje to, co ve společnosti zůstává většinou samo za jejími sociálními dveřmi.

Genderová dominance mužů a submisivnost žen se v těchto komunitách jeví nejen jako extrémní ale navíc i veřejná – respektive tato komunita ukazuje jakoby dřeň toho, co se chovává pod sociální slupkou většiny z nás, tedy na čem a jak je založen samotný genderový řád.

Pravda sociálního řádu se ukazuje právě v jeho extrémech.

Jestliže podle Friedricha Nietzsche skuteční „bezdomovci“ jsou ti, kteří v dnešku stejně jako v minulosti nemohou být nikdy doma, pak bezdomovci nám naopak velice často ukazují naši genderovou domácnost z toho nejdomácnějšího (nejkonzervativnějšího) pohledu. A právě tyto veřejné pohledy do naší vlastní sociální domácnosti jim majoritní společnost nemůže odpustit, protože nikdo se nechce vidět jako ten, kdo je doma jako venku, ale naopak jako ten kdo je doma jako doma - tedy ve své sociálně pohodlné uzavřenosti dneška.

V této nejdomácnější domácnosti pak slova konzervativního křesťanského politika Cyrila Svobody, že ženy mají mlčet a poslouchat své muže jsou pro společnost sociálně nepříjemné právě proto jakým způsobem veřejně obnažují svou dřeň moci a s ní tajná přání všech Svobodů toužící po skryté a zakázané svobodě stát se genderovým „bezdomovcem“.

„Bezdomovci“ nejsou lidé, kterým něco schází - nějaká typ „sociálna“ -, ale naopak jsou to lidé, kterým často cosi přebývá jako zbytňující konzervující sociální překážka, která se postupně sama stává extrémem. Jsou „doma“ tam, kde se to veřejně a společensky už nenosí.

V parku na Hlavním nádraží se mi nedávno vtiskl do paměti obraz jednoho takového „svobodného“ muže a jeho poslušně „následující“ partnerky v jejíž tváři byl však tak silně trpný a zároveň ale i tak tichý vzdor, který mohou prezentovat jen zdi takových nátlakových míst jako jsou kamenná vězení. Žena jako chodící vězení.

Nemylme se však – její tvář byla obrazem naší vlastní „svobodné“ společnosti a korespondovala s otevřenými i skrytými vězeňskými tužbami všech politických Svobodů.

Autor je externím redaktorem gitY