ŽENY, OBECNÍ POLITIKA & FEMINISMUS

Již několik let Evropská unie varuje spolu s nevládními organizacemi a novináři, že těžiště korupce se přesouvá do komunální sféry a že některé radnice fungují jako rodinné firmy. Korupce má samozřejmě mnoho podob: od úplatků, přes protěžování známých a příbuzných, až po porušení povinností při správě cizího majetku.
 
Policejní vyšetřování vsetínských aktivit J. Čunka nebo starosty Prahy 5 Milana Jančíka jsou případy mediálně nejznámější. Za současným trendem nezaostává ani jedna „malá obec s velkými problémy“ vzdálená od hranic Prahy jen 5 km. Trestní stíhání starosty obce pro podezření ze spáchání trestných činů úvěrového podvodu a porušení pravomoci veřejného činitele, šetření převzetí bytového domu a dalších podezřelých aktivit je jen malou ukázkou komunální politiky, která je povýtce v rukou mužů.

Zdá se, že státní orgány si pomalu začínají uvědomovat, že pokud samy nezasáhnou, mohou dopadnout jako Bulharsko, kterému Evropská komise musela právě pro vysokou míru korupce v roce 2008 pozastavit vyplácení dotací.

V souvislosti s komunální politikou se ale nabízí jedna zajímavá sporná otázka.

Odborné studie zabývající genderovými problémy poukazují, že jestliže se ženy snaží prosadit jako političky, pak je to možné spíš na komunální než parlamentní úrovni.

Podle L. Bennerové, ředitelky občanského sdružení Fórum 50 %, v české politice platí úměra, že čím menší město či obec, tím více žen v politice. Podle ní komunální politika dává naději, že politika nebude jen mužskou záležitostí, ve které muži-politici vidí jen možnost kariérního růstu, zatímco pro ženy je spíše veřejnou službu.

I když policejní statistiky nepotvrzují, že by se například na komunální úrovni feminizovalo nejspodnější patro společenského žebříčku, nabízí se otázka, jak jde dohromady: na jedné straně převládající obecně sdílený předpoklad či předsudek, že „ženský prvek“ kultivuje a zlepšuje politické prostředí, když korupce se rozbujela právě tam, kde je žen v politice nejvíce?
Připomeňme si nejdříve nedávnou historii.

Když se po pádu komunismu před českou společností rozevřel vějíř témat i problémů dříve zakázaných či tabuizovaných, ukázalo se, že nejen z vnitřní logiky totalitního (ale potažmo i post-patriarchálního systému) existuje celá řada problémů i tzv. „neviditelných“, spojených zvláště s tzv. ženskou agendou, které reflektuje otázky související s postavením žen v společnosti. Následné sociologické studie, odborné texty, ale i televizní dokumenty (například režisérky Olgy Sommerové) začaly mapovat to, čemu se ve feministické literatuře říká „neviditelný problém“.

Mnohé otázky a problémy související s postavením žen byly a jsou pro společnost jakoby neuchopitelné nebo obtížně řešitelné - ať už byly spojené s domácím násilím, sexuálním obtěžováním, nízkým ohodnocováním žen, feminizací chudoby, nebo s problémy, které se odvíjí od vztahu „ženy, politika a moc“.

Proto i tradičně například nízké zastoupení žen v politice, jejich strategické vytěsňování z předních pozic, kdy ženy jsou například zařazovány na stranických kandidátkách na nevolitelných místech, dále obecně nízké sebevědomí žen a nezkušenost žen v politickém zastupování postupně inspirovalo některé nevládní organizace k nejrůznějším podpůrným projektům a workshopům jako například projekt občanského sdružení Fórum 50 % Ženy ženám v komunální politice nebo projekt Hlídací fena, který podporoval vstup žen do politiky.

Vraťme se ale k původní otázce: jak jdou dohromady obecně sdílené předpoklady o lepších politických kvalitách žen, když na samotném politickém prostředí se to vůbec neprojevuje? Následně se proto pokusím zpochybnit některé obecně sdílené předpoklady či předsudky za pomoci jednoho konkrétního komunálního případu.

Paritní demokracie a feministické záchranné síto
Když jsem se před třemi lety přistěhoval do výše zmíněné malé obce, tak mě jako radikálního feministu oslovilo vyprávění místní mladé ženy, která mi líčila, jak přišla na obecní úřad za starostou s žádostí, aby do ulice, kde bydlí umístil dopravní zrcadla, protože výjezd z obou silnic je nepřehledný. Její motivace vycházela z každodenní zkušenosti mladé matky, kdy pokaždé, když odvážela autem své dítě do školky, trnula hrůzou v nepřehledné dopravní situaci. K jejímu překvapení a šoku se jí však starosta vysmál a v misogynském populárním žánru o „blbých blondýnkách“ jí ironicky odpověděl, že to by si rovnou mohla objednat muže se signálními praporky, který by před jejím autem signalizoval, že z ulice právě vyjíždí.
Starostova machoidní politika slavila úspěch: zmíněná žena od tohoto okamžiku přestala chodit na úřad a přestala prostě „obtěžovat“.
V civilizovaném západním světě, který má na rozdíl od české společnosti za sebou už více feministických vln, by pravděpodobně ženy v obci společně s muži požadovaly od starosty buď veřejnou omluvu, nebo odstoupení z funkce, protože v kulturním světě je jakákoliv veřejná funkce neslučitelná s primitivním misogynstvím a s diskriminací na základě pohlaví.

Bohužel na feministické podněty je stále nahlíženo jako na cizí luxusní zboží přicházející ze Západu včetně politického programu Evropské unie nazvaného „paritní demokracie“, který říká, že demokracie je teprve tehdy opravdová, jestliže zahrnuje lidské bytosti, jaké opravdu jsou, tedy muže a ženy, a nikoliv nějaké abstraktní bezpohlavní tvory. Jinými slovy: prosazovat zájmy žen mohou jen ženy společně s muži, kteří jsou si vědomi sociálních nerovností vytvořeny na základě společensky konstruované pohlavnosti.

Tento program se však prosazuje obecně obtížně a pomalu všude, natož v postkomunistických zemních. Není možné se proto divit, že i starostovo vystupování je společností tolerováno či dokonce, že jeho křupanství a hulvátství je považováno za něco běžného a standardního.
Právě v tomto feministickém kontextu se ukazuje hlubší krize komunální politiky s jejími důsledky v korupci. Skutečnost, že starosta obce byl v souvislosti se svým trestním stíháním čtyřmi novými zastupiteli obce až v dubnu 2008 navržen k odvolání, tedy teprve poté, když bylo dlouhou dobu zřejmé, že například veřejně lhal, že bytový dům se nestaví na cizím pozemku a kdy svým jednáním způsobil obci škodu velkého rozsahu, neboť obec musela vrátit 18,9 milionovou státní dotaci a bylo jí vyměřeno i penále ve výši 10,7 mil. a kdy je navíc policií stíhán za úvěrový podvod, to všechno dokazuje, že jeho úřadování mělo již dávno datum prošlé lhůty.

S futuristickou nadsázkou je možno říci, že kdyby byl feminismus a koncept paritní demokracie v české společnosti více zažitý a víc se aktivně prosazoval, mohla by obec ušetřit i desítky milionů, protože by starosta neprošel už prvotním drobným sítem feministické politiky a uvízl by na něm dřív, než by mohl obci způsobil škodu.

Existuje ale poměrně rozšířený předsudek, že paritní demokracie znamená především kvantitativně vyrovnané zastoupení žen a mužů v politice. Navíc mnoho žen si myslí, že když bude žen v politice aspoň 40 %, tak se promění samo politické prostředí. Tento předpoklad se podobá marx-leninským zákonům, kdy z určitého množství kvantity vzniká nová kvalita. Například z určitého kritického množství písku a šutrů vznikne katedrála...
Bráno čistě formálně například volby do obecního zastupitelstva naší příkladové obce v roce 1994 sice nesplnily požadavek paritní demokracie a novou kvalitu politiky, protože byla zvolená pouze jediná žena, ale už ve volebním roce 1998 by byly oba dva postuláty naplněny a překročeny, protože se do zastupitelstva dostalo pět žen a jen čtyři muži. V rozporu s předpoklady však nedošlo ani na paritní demokracii, o kultivaci politického prostředí ani nemluvě.

Program paritní demokracie proto nemůže znamenat formální snahu, aby se ženy podílely s muži na rozhodovacích procesech na základě parity směřující k ideálním 50%, ale tento program předpokládá novou tělesnost a nové duchovně společenské vědomí. Tedy, že jak ženy, tak i muži si musí uvědomovat své specifičnosti a v rámci nich prosazovat v oblasti veřejného života i zkušenosti žen, jejich schopnosti a tvořivost a napomáhat tomu, aby si ženy osvojovaly i dovednosti a schopnosti, které tradičně patří mužům.

Hlavní problémem feminismu, který usiluje o redefinici vztahů na základě pohlaví, není institucionální otázka „kolik je žen v demokratických institucích“, ale otázka, jak je možné změnit společenské tělo a vědomí člověka, tedy například i žen, a to tak, aby mohly měnit ve veřejných institucích i samotné politické procesy (obsahy i formy), které mají nejen výrazně pečeť mužské politiky, ale kde se péče a neagresivita považují za politicky druhořadé „ženské“ vlastnosti.

Jak ale prosazovat koncept parity, když česká společnost nepřikládá příliš velkou důležitost poznání, že práva žen jsou integrální a nezcizitelnou součástí lidských práv a že princip rovnosti je imperativem sociální spravedlnosti?
Podívejme se proto na obecní politiku výše zmíněné obce, kde v současném zastupitelstvu je šest mužů a tři ženy, prizmatem otázky, jaký typ političek produkuje stále silně patriarchální česká společnost a mužská politika?

Pohlavní soudružky - eunušky
Jedním tradičním typem jsou političky, které se samy aktivně stávají jakousi mechanickou převodní pákou politiky ovládané muži. Pro mnohé ženy jsou bohužel převládajícím politickým vzorem stále ony uvědomělé a horlivé a superloajální genderové soudružky typu M. Kabrhelové, normalizační předsedkyně Čs. svazu žen, které slepě a bezmezně slouží mužským zájmům a je jedno pod jakou stranickou barevnou značkou tyto genderové sou-družky vystupují.

I polistopadová politika se vyznačuje celou řadou takových žen. Například poslankyně A. Röschové (ODS) po setkání se zástupkyněmi Evropské unie žen (EUW) na jejich adresu arogantně prohlásila: „Abych pravdu řekla, nepochopila jsem, co Evropská unie žen vlastně dělá". A na důkaz svého politického „soudružství" dodala: „U nás si na nějaké ženské spolky moc nepotrpíme."

Pro oživení historické paměti je třeba konstatovat, že před rokem 1948 u nás existovalo 70 ženských spolků, než je komunisté s podobným despektem zrušili, neboť, jak prohlásil tehdejší přední komunistický politik A. Zápotocký: „Spolkaření paní a dívek je měšťácký přežitek."
Jiná „pohlavní soudružka“ ministryně obrany V.Parkanová nazpívala na uvítanou amerického prezidenta budovatelskou militaristickou písničku oslavující americkou radarovou stanici v Brdech: „Dobrý den, radare, prostě welcome, tak jsme se konečně dočkali.“

Komunálním typem takové političky je například současná komunistická místostarostka J. Jakoušová z naší malé obce, kterou absolutně nezajímá ani nezákonné jednání starosty, ani problém například genderového investování. Tedy, že v obci je nutno řešit problémy s umísťováním dětí do mateřských škol, a proto stejně slepě prosazuje starostovu politiku nepotřebnosti mateřských školek: „Nejsme nuceni stavět mateřskou školu za desítky milionů…“ Ačkoliv v současné době mladé matky a rodiče nemají šanci umístit svoje děti do obecní školky.

Jak ukázal i televizní pořad České televize Reportéři ČT odvysílaný v červenci letošního roku, tato komunální politička například zprávy kontrolního výboru, upozorňující na nezákonnosti obce považovala za zahlcování a obtěžování obecního úřadu, které nedovolili zastupitelům v klidu ve svém úřadě pracovat. Její obhajoba trestně stíhané starosty se nevyznačuje racionální argumentací, ale pouze pohlavně soudružské oddanosti a poddanosti Moci. Je to typ komunistické stranické Matky, která bude ideologicky v „dobré víře“ tvrdit o černé barvě, že je vlastně bílá.
Anglická feministická spisovatelka G. Green výstižně upozorňuje, že mnohé ženy neustále opakují stereotyp neproblematických, poslušných a genderově slepých (politických) eunušek hájících zájmy pánů politického harému.

Stranické rukozvedačky
Kromě typu horlivých mužoidních soudružek vyprodukovala tradiční politika mužů i typ političek, které jsou veřejnými osobami pouze do stranického počtu. Jsou to v praxi političky, které se nevyznačují ani nějakou zvláštní odbornou schopností a které jsou takříkajíc vhodné pouze na mechanické souhlasné zvedání ruky s hegemonickým vedením. Od těchto političek se nepředpokládá žádná kompetentnost. Typem takové komunální političky je komunistická obecní zastupitelka J. Rubinská, která často ukazuje svou nekompetentnost. Například v kauze s bytovým domem se na veřejném zasedání udiveně otázala přítomného obecního právníka JUDr. Suka, „zda-li když někdo něco ústně slíbí před devíti členy zastupitelstva, zda-li je to právně závazné“. Musela si následně poslechnout to, co ví už školáci: „Pokud se věc týká nemovitosti, pak na to musí být písemnou smlouva.“ Když na jiném veřejném zasedání byl starosta dotázán zda-li obec staví dům na cizím pozemku, poté co klamně odpověděl, že nikoliv, místo aby jako kompetentní zastupitelka uvedla věci na správní míru, a usvědčila starostu ze lži, prohlásila, že takové otázky mají za cíl znevažovat osobu pana starosty.

Byli doby, kdy komunistické ideje lákaly lidi podnikavé, samostatně myslící a vzdělané. V průběhu času a především za dob normalizace se na přední místa, jak říká sociolog I. Možný, začali prosazovat lidé „šediví, opatrní, jedním slovem hloupí“. Sociologickou psychologií řečeno: „Byl vybrán, neb je tak blbý, že dává jistotu věrnosti: není s to zorganizovat zradu.“

Politické třeštilky
Jiným typem političek vygenerovaným v řádu mužské politiky jsou ženy, které pod tlakem své sociálně konstruované ženské „přirozenosti“ ani političkami nechtějí být, neboť povýtce mužské politické hry a především každodennost konfliktů jsou jim cizí a z neustálých politických hádek jim doslova třeští hlava.

Typickou polistopadovou představitelkou byla například režisérka H. Třeštíková, která drží rekord časem nejkratšího působení v ministerském křesle. Tato 15-denní ministryně aktivně sama neusilovala ani být političkou, ani neusilovala o křeslo ministryně kultury. Ale právě pro svou politickou pasivitu byla aktivními politickými hráči vybrána jako široce společensky akceptovatelná ikona a zvolena do vysoké veřejné funkce jako nějaká MISS POLITICKÉ KRÁSY. Do politiky vstoupila nejen s absolutně naivními představami, ale od počátku zároveň uvažovala, že svou funkci kdykoliv složí. Nakonec při prvním - téměř nevinném - politickém nátlaku a zákulisním hašteření, podala demisi a vymluvila se na své morální důvody.
Komunální političkou, která vlastně nechce být političkou, zároveň ale sedí v obecním zastupitelstvu, je P.Vacková, proto se zákonitě chová - řečeno slovy Pascala - jako třtina větrem se klátící.

V čase když byla předsedkyní kontrolního výboru, jehož členové odhalovali podvody a nezákonnosti vedení obce, předkládala iniciativně zastupitelstvu Zprávy kontrolního výboru. Jakmile ale byli tito členové komise za svou kritiku odvoláni nebo na protest odstoupili, pod politickým tlakem otočila o 180 stupňů a další nezákonnosti (například alarmující skutečnost, že starosta převzal v rozporu se smlouvou od firmy FISA a.s. bytový dům, který je postaven jako černá stavba, a nelze ho tudíž zkolaudovat), její nový kontrolní výbor nezajímá a svou nečinnost hájí slovy, že „nebyla k tomu pověřena zastupitelstvem“.

Možná právě její jednání odpovídá na otázku, proč ženy v politice selhávají: i k odhalováni nezákonnosti systému očekávají svolení mocných.
Jinými slovy: zákonná iniciativa výboru se pod vedením této političky nekoná, ačkoliv zákon o obcích výslovně hovoří o „iniciativních“, nikoliv „podřízených“ výborech a navíc, kontrolování „dodržování právních předpisů“ je zákonem stanovená podmínka. Předsedkyně kontrolního výboru a její noví členové však odevzdaně čekají, až si macatý kapr vypustí rybník sám.
Jednání nepolitických političek trpících „třeštíkovým“ syndromem vede nutně k nekonzistentnosti postojů a nízké politické kultuře. Na jedné straně mohou před zastupiteli předkládat jednotlivé alarmující Zprávy vypracované jednotlivými členy kontrolního výboru, na druhé straně, když jsou jednotliví členové právě za tyto zprávy odvoláváni nebo na protest vedení odstupují, zaujímají postoj mrtvé broučice, který je zcela neutrální či indiferentní, jako by se jednalo o členy z cizí obce.

Svíčkové političky
Zvláštním fenoménem političky jsou pak starší ženy, které sice nejsou aktivními političkami, ale o politické dění se zajímají zvláštním tradicionálním způsobem. Na prvomájový den je jich například plno na srazu Komunistické strany na Letné. I na veřejné zasedání komunálního zastupitelstva chodí - jak by řekl spisovatel Josef Škvorecký - jako svíčkové báby do kostela.

Tyto „svíčkové političky“ se o politiku nezajímají kreativně, ale reproduktivně. Zatímco politici umí problémy zametat pod koberec, tyto je schovávají pod široké politické sukně. Specifický genderový zlozvyk přenesly ze soukromé do veřejné sféry. K jakémukoliv politickému subjektu (strana, vlast, obec) se navíc chovají s iracionální láskou a oddaností jako opičí matky, které stojí za svými problematickými ratolestmi bez ohledu na společenské důsledky – a samozřejmě bez ohledu na pravdu nebo spravedlnost.

Ve svém politicky kuchařském umění vaří bez jakéhokoliv koření kritičnosti či sebereflexe a vystačí si tím, že pouze opisují či bezmyšlenkovitě papouškují (například starostovy) chybné politické recepty, kterých se drží jak uhlířské víry.

Svíčkové političky nejsou tvůrkyně politických názorů a idejí, protože jejich svíčková receptivnost je spojena s neproduktivností. Politické chybné názory tak konzervují jako domácí zavařeniny, které pak po sousedsku roznášejí po vsi jako obecní dobroty, po kterých se ale nejen politicky tloustne, ale i hloupne.

Jejich obrana chybných politických rozhodnutí vedení či otevřená obhajoba nezákonností starosty se blíží feministickému vtipu o logice muže, který se u soudu obhajuje slovy: „Já jsem nic nespáchal, to manželka sama nalehla několikrát na kuchyňský nůž, který jsem při snídani zrovna držel v ruce.“
Když komunální zastupitel Aloiz Šula na jednom veřejném zastupitelstvu vysvětluje svíčkovým političkám, že obec nemůže stavět bez písemného souhlasu na cizím pozemku, navíc dům, na který byla poskytnuta státní dotace a adresuje přítomným řečnickou otázku: „Uděláme obecní sportovní hřiště u Vás na zahradě?“, jedna z přítomných bez váhání odpoví: „ Když to bude možné, tak ho tam klidně udělejte.“

Chytré horákyně – NE znamená ANO
Jiným politickým typem jsou ženy, které se politikou sice nezabývají, na veřejné zasedání například téměř nechodí, na druhé straně politicky rozumují jako chytré obecní horákyně: „Já jsem Vám říkala, že nemáte nikoho kritizovat, protože pak Vás v obci nebudou mít někteří lidé rádi.“
Příkladným typem chytré horákyně ve vysoké politice je dnes například poslankyně Zelených Kateřina Jacques, které má celou řadu předchůdkyň (Petru Buzkovou z ČSSD, nebo Miroslavu Němcovou z ODS). Když v obci Trokavci na Rokycansku vyhlásili v roce 2007 referendum o radaru, kdy 71 občanů a občanek ze 72 se vyjádřili proti umístění amerického radaru poblíž své obce, prohlásila, že "lidé v něm rozhodovali, aniž měli dost informací."

Na jedné straně tato politička tvrdí, že je feministka, na druhé straně právě feministické zásada, že NE znamená NE, a nikoliv ANO, je jí zcela cizí, pokud jde o moc a militarizaci společnosti, která je právě pro feminismus nejočividnějším produktem patriarchátu.
Kateřina Jacques, tato politická paternalistická horákyně, která je, ale zároveň není feministka, se tak musí stylizovat do vševědoucí vědmy, která předem ví, že lokální NE je narozdíl od vládního ANO předem "neinformované". Jacques se chová jako každý násilník vůči ženám, který má "předem" zvláštní vědění a informace, na jejichž základě pak čte ženské NE jako mužské ANO.

Pro Kateřinu Jacques platí stejná zvrácená logika politického násilí: pokud dotčená osoba neměla informace silných a mocných, potom samozřejmě nemůže být ani znásilněná - ale jen informačně uvlastněná. Proto tato feministická politička může s muži-politiky tvrdit: je sice pravda, že žena-obec nebyla po vůli, ale to jen proto, že neměla správné vědomosti o tom, že vlastně po vůli být chtěla.

Politické NE má navíc hlubší dimenzi, o které ale tato politička strany Zelení nic neví. Z filosofického například existencialistického hlediska mnohé odpovědi člověka nemohou být dány "poznáním", ale jen "rozhodnutím".

Šedá zóna neviditelných žen
Většinovým „politickým“ typem žen jsou však ženy, které jsou neviditelné. Nejsou nevědomé jako pohlavně stranické soudružky, svíčkové političky, chytré horákyně nebo politické třeštilky.

Jsou to ženy, které mají zkušenosti a částečně i vědí, jak hegemonický systém funguje, zároveň ale zůstávají ve veřejném stínu či v ústraní šedé zóny. Společnost totiž učí ženy, a to od raného věku, aby se nepletly do klukovských her a potažmo do mužských politických záležitostí. Jak zdůrazňují západní feministky, ženy jsou socializovány tak, aby přijaly za své otcovské přání být poslušnými tatínkovými holčičkami. Nejsou tedy jen jazykově opatrné – jak tvrdí někteří jazykovědci, ale jsou i politicky konzervativní. Byly vychovány k tomu, aby společenské problémy neartikulovaly a samy se tak staly sociálně neviditelnými.

Betty Friedan ve své proslulé bibli feminismu druhé vlny „Feminine mystique“ hovoří o problému beze jména, který mnohé ženy tíží a celé roky spočívá na dně ženské duše nevysloven a pohřben v poslušnosti Otců. Jenže, jak napsala Ute Ruprecht, je sice pravda, že tatínkovy hodné holky se možná dostanou do mužského politického nebe, ale zlobivé holky mají výhodu, že se mohou dostat úplně všude.
I když různé studie ukazují rozdíl, že ženy se prosazují obtížněji ve vysoké nikoliv komunální politice, z hlediska politické typologie nadvláda mužů produkuje v obou sférách podobný typ političek. Jak na komunální, tak i na parlamentní úrovni političky vlastně jen zrcadlí daný stav v české společnosti.

Z feministického hlediska by příští parlamentní i komunální volby měla doprovázet inzertní osvětová kampaň: HLEDAJÍ SE KRITICKÉ, SEBEVĚDOMÉ A ZLOBIVÉ HOLKY DO POLITIKY.

Neautentické či nepravé elity
Ačkoliv se ženské organizace snaží různě zviditelňovat političky (dokonce i soutěží o nadějnou političku do 33 let), přesto se na politické scéně neobjevují výrazné a silné politické osobnosti a feministické političky, jako byly za první republiky například F. Plamínková (popravená 30. června 1942) nebo M. Horáková (popravená 27.června 1950).

I když nelze poměřovat současný stav „ženské otázky“ prizmatem minulosti, je určitým paradoxem, že ačkoliv podmínky pro vstup do politiky jsou dnes pro ženy nesrovnatelně lepší než v minulosti, zdá se že genderová integrace a korupce mužského hegemonickému systému a nadvlády je dnes daleko atraktivnější, sofistikovanější a méně viditelná - tudíž i účinnější.
Podle feministické sociální filosofky H. Havelkové dodnes není důsledně domyšleno a přijato pojetí žen jako politických bytostí: "V prvním případě v podobě neujasněného vztahu žen ke kategorii moci, ve druhém ke kategorii svobody."

Zde je nepřímá odpověď na otázku, proč první vlna feminismu mohla v Čechách generovat tak výrazné a významné osobnosti, zatímco současnost nikoliv. Feminismus a politika je integrujícím prvkem na rozdíl od bezpohlavního politického soudružství.

Jestliže teoretikové demokracie zdůrazňují, že s mocí souvisí i moc potlačovat určité otázky nebo je odstraňovat ze zorného pole - kdy z některých otázek se dělá politika, zatímco z některých nikoliv, potom v politickém systému, ve kterém neexistuje "pojetí žen jako politických bytostí" (kdy i většina žen odmítá dělat politiku na základě nějaké ženské agendy), fungují ženy-političky jako neautentické či nepravé elity.

Z feministického hlediska však koncept paritní demokracie nutně předpokládá zcela nový typ žen - žen, které si jsou vědomy nejen svých vlastních hodnot, své specifičnosti, ale které mají zároveň i poznání a odvahu se kriticky vztáhnout jak k zavedenému androcentrickému systému, tak i k vlastním ženských stereotypům, které upevňují nejen nadvládu mužů nad ženami, ale i nadvládu mužů nad těmi muži, který se starou fotrovskou kulturou nechtějí mít nic společného.

Možná, že by se feministické organizace měly více zaměřit na posilování vlastních paralelních ženských struktur než se podílet na budování neautentických politických elit.

Zeď
Odpověď na původní otázku, jak je možné, že se korupce rozbujela právě tam, kde je žen v politice nejvíc, spočívá v tom, že žena-spolupachatelka bere na sebe „přirozeně“ úkol dělat mužům-politikům "zeď".

Pohlavně stranické soudružky, svíčkové političky, chytré horákyně, politické třeštilky, ale i neviditelné ženy vytvářejí silnou politickou ZEĎ jako hradbu, která pomáhá mužům udržovat nejen hegemonickou nadvládu nad ženami, ale i nadvládu korupce. Spoluvytvářejí genderovou politickou ZEĎ, která hegemonický systém posiluje, ochraňuje, zneviditelňuje a kryje jako nějakou pohlavní megapolis.

A to je přesný obraz jedné „malé obce s velkými problémy“, na kterou je možno se dívat podle alchymistického pravidla: "jak nahoře, tak i dole".
A teprve teď je možno i ocitovat, dnes už klasickou výzvu Virginie Woolf adresovanou ženám: „Poslouchejte prosím, protože teď začíná závěr - podle mého názoru jste nevědomé. Nikdy jste neotřásly impériem a netáhly s armádou do bitvy.“

A právě této výzvy se společnost děsí. Děsí se toho, že by se jednoho dne ZEĎ pohnula a skrze otevřené hradby by se Město, kde vládnou muži, stalo otevřeným Městem. Společnost se děsí, že by se ZEĎ dala jednou do mocenského pohybu jako armáda jdoucí do velké emancipační bitvy za svobodu ženy.

Srpen 2008