Jediná možná šance
Je to jako s cestováním. Kolikrát jste někde na dlouhou dobu a ani zdaleka nestihnete prozkoumat všechno, co byste chtěli. Máte přece čas. Dostanete se tam později, bude ještě spousta příležitostí. Takhle přemýšlíme, ať už se jedná o důležitou práci, studium jazyků či cestování.
A najednou po 6 měsících odlétáte domů a nestihli jste navštívit ani ta místa, která jste chtěli vidět. Pak jedete někam na víkend a máte omezenou dobu. Těžíte z momentální příležitosti mnohem víc, protože víte, že nemáte tolik času.
Když jsem se po gymnáziu rozhodl začít navštěvovat pomaturitní studium jazyků, chtěl jsem tento rok využít co nejlépe. Vymanit se a začít se učit vlastním vytvářením. Přestat poslouchat novou dobu, ale začít používat vlastní hlas. Přestal jsem věci oddalovat a pustil jsem se do práce.
Jak se rozhodnout
Nepatřil jsem mezi ty, kteří se rozhodují, jestli na vysokou školu půjdou nebo nepůjdou. V tomhle jsem měl jasno, přestože mi lidé říkali, že jsem mladý a o životě nic nevím. Byl jsem pěvně rozhodnut využít situace a ukázat všem, že tohle je moje šance.
Tušil jsem, že neexistuje správné nebo špatné rozhodnutí, správná nebo špatná cesta. Pomaturitní studium angličtiny pro mě stalo řešením, jak se začít věnovat vlastním nápadům. Ač jsem byl vždycky premiant, opustil jsem bludný kruh učení, který se stal trendem nového století a bohužel taky formou marnění času.
Ano, škola a celkově školní systém se pro mě stal symbolem prokrastinace. Byl jsem si jistý tím, že pokud půjdu na výšku, získám sice nejspíš titul, ale v ničem se dlouhodobě nezlepším. Cítil jsem, že mě škola táhne dolů. Důraz na teorii.
Co se nenaučíš zpaměti, to nevíš. Zbytečné přednášky a kurzy, jen abych získal dostatečný počet kreditů. Biflování na zkoušky. Tlak a žádný prostor pro vlastní kreativitu. Jazyková škola Pelican v Brně mě přesvědčila, že je možné studovat kreativním způsobem.
Chtěl jsem dělat v životě něco, co mě bude naplňovat. Ne proto, že mi to dává nějakou odměnu, ale proto, že mě to baví. I bez předchozích větších pracovních zkušeností. Že není dostatek pracovních pozic v dané oblasti? Rozhodl jsem se, že si časem svou pracovní pozici vytvořím sám. Ne budování kariéry a vydělávání spousty peněz, ale dělání práce snů se stalo mým cílem.
Celou dobu tady vlastně mluvím o otázce, na kterou se ptáme sami sebe celý život. O jakou kariéru stojíme, co chceme v životě dokázat, co je práce našich snů? Svět sám o sobě na nás klade vysoké nároky.
Doba nových technologií, přístup internetu téměř odevšad, neustálá touha po zdokonalování ve všech oblastech. Laťka v současném světě je nastavena příliš vysoko a nám nezbývá, než všechny možnosti využívat. Není ale možné umět všechno, být všude a dělat tisíc věcí naráz.
Roční kurz angličtiny zapříčinil zejména mou touhu procestovat svět a učit se i jiné jazyky. Tento rok mě naučil, jak nebýt stoprocentně vytížený a přitom produktivní. A přesto jsem stíhal i studentský život. Udělat pár rozhodnutí, které bych nejspíš dnes udělal jinak. Dělat nesprávné věci. Ale taky velkou spoustu věcí správných, kterých nikdy nebudu litovat.
Během roku jsem si uvědomil zejména to, že tlak, který je na nás kladen ve chvílích nejtěžších rozhodnutí, by měl zmizet. Čas užít si ty obyčejné chvíle, na které nemáme teď čas, tady jednou nebude. A my budeme litovat toho, že v momentě, kdy byly přímo před námi, jsme jim nepřikládali tak velkou váhu.